Frekvence mrkání u předškoláků souvisí s jejich kognitivní flexibilitou, zjistili vědci

Vědci z Univerzity Tsukuba zjistili, že rychlost spontánního mrkání může souviset s tím, jak dobře si předškolní děti poradí s úkoly vyžadujícími kognitivní flexibilitu. Studie, zveřejněná 18. září 2026, se zaměřila na 113 dětí ve věku 3 až 6 let a zkoumala vztah mezi mírou spontánního mrkání (sEBR) a schopností dětí přizpůsobit se měnícím se pravidlům.

Děti během experimentu hrály hru s tříděním karet, ve které se pravidla v průběhu úkolu měnila – například se přecházelo od třídění podle barvy k třídění podle tvaru. Právě schopnost pružně reagovat na tyto změny je jedním ze základních projevů takzvané kognitivní flexibility, což je součást širšího souboru exekutivních funkcí, které se u dětí postupně vyvíjejí od raného věku.

Výsledky ukázaly, že děti s vyšší mírou spontánního mrkání dosahovaly v těchto úkolech lepších výsledků. Vyšší sEBR tak podle výzkumníků souvisí s lepší schopností dětí adaptovat se na nová pravidla a přepínat mezi různými strategiemi řešení úkolu. Pro srovnání, u dospělých se průměrná míra mrkání pohybuje mezi 20 až 30 mrknutími za minutu, u dětí se však tato hodnota může výrazně lišit a právě tyto rozdíly podle všeho souvisejí s úrovní jejich kognitivní kontroly.

Za účelem hlubšího porozumění tomuto vztahu vědci využili funkční blízkou infračervenou spektroskopii (fNIRS), neinvazivní zobrazovací techniku, která umožňuje sledovat aktivitu mozku pomocí měření změn v okysličení krve v jeho jednotlivých oblastech. Díky tomu mohli výzkumníci zjistit, že klíčovou roli v pozorovaném vztahu hraje pravá dorsolaterální prefrontální kůra (dlPFC) – oblast mozku, která je dlouhodobě spojována s exekutivními funkcemi, plánováním a schopností přepínat mezi úkoly.

Spontánní míra mrkání je přitom již dlouho považována za nepřímý ukazatel aktivity dopaminergního systému v mozku, tedy systému, který využívá neurotransmiter dopamin a hraje důležitou roli v regulaci pozornosti, motivace a kognitivní kontroly. Nová studie tak přináší další důkaz, že sledování tohoto na první pohled jednoduchého tělesného projevu může poskytnout cenné informace o vnitřních procesech probíhajících v dětském mozku.

„Objev by mohl zlepšit pochopení, proč některé děti zažívají hluboké výzvy s kognitivní kontrolou a adaptací,“ uvedli k výsledkům studie Dr. Atsuko Yamashita a Dr. John-Paul J. Yu. Podle autorů by tak sledování míry mrkání mohlo v budoucnu sloužit jako jednoduchý a neinvazivní doplňkový nástroj při hodnocení vývoje exekutivních funkcí u dětí, zejména u těch, u kterých se objevují potíže s adaptací na nové situace nebo se změnou pravidel.

Cílem celého výzkumu je přispět k lepšímu pochopení toho, jak se exekutivní funkce u dětí vyvíjejí v raném věku a jaké biologické mechanismy tento vývoj ovlivňují. Exekutivní funkce, mezi které patří například pracovní paměť, inhibiční kontrola nebo právě kognitivní flexibilita, jsou přitom klíčové pro úspěšné zvládání školních i sociálních nároků a jejich opožděný nebo narušený vývoj bývá spojován s řadou vývojových obtíží.

Výzkumný tým z Tsukuby plánuje na svá zjištění navázat dalšími studiemi, které by měly ověřit, zda lze míru spontánního mrkání využít i jako prediktor budoucích potíží s kognitivní kontrolou, případně jako součást včasné diagnostiky u dětí s podezřením na opožděný vývoj exekutivních funkcí. Studie byla publikována pod DOI 10.1038/s44271-026-00524-6.