Lockovo pojetí skutečné podstaty a jeho význam pro teorii poznání

Anglický filozof John Locke ve svém stěžejním díle An Essay Concerning Human Understanding, poprvé vydaném v prosinci roku 1689 v Londýně, rozpracoval jeden z nejvlivnějších pojmů novověké teorie poznání – takzvanou skutečnou podstatu neboli „real essence. Toto rozlišení mezi skutečnou a nominální podstatou, které Locke představuje především v knihách III a IV svého díla, dodnes patří k základním referenčním bodům diskusí o povaze poznání a klasifikaci přírodních druhů.

Podle Lockea existuje zásadní rozdíl mezi tím, čím věc skutečně je, a tím, jak si ji člověk pojmově představuje. Skutečná podstata je podle Lockea to, co dělá věc tím, čím je, a co je zároveň příčinou všech jejích pozorovatelných vlastností. Jde tedy o vnitřní, často lidskému poznání skrytou strukturu věci, z níž vyplývají všechny kvality, které na dané věci vnímáme. Proti tomu staví Locke pojem nominální podstaty – abstraktní ideu, kterou si lidská mysl vytváří na základě souboru kvalit, jež u daného druhu věcí opakovaně pozorujeme a spojujeme dohromady.

Klasickým příkladem, který Locke sám používá, je zlato. Nominální podstatou zlata je podle něj představa „žlutého, těžkého, tvárného kovu – tedy souhrn vlastností, které si lidé se slovem „zlato spojují a podle nichž tento kov v běžném životě rozeznávají. Skutečná podstata zlata je však něco jiného: je to ona vnitřní, konkrétní stavba látky, z níž tyto pozorovatelné vlastnosti vyplývají, ale kterou člověk svými smysly přímo nepozná.

Toto rozlišení úzce souvisí s Lockeovým učením o kvalitách věcí, které dělí na primární, sekundární a terciární. Zatímco primární kvality podle Lockea patří tělesům samým a existují nezávisle na pozorovateli, sekundární a terciární kvality vznikají až ve vztahu mezi věcí a vnímajícím subjektem. Právě z této komplikované provázanosti vyplývá i obtížnost poznat skutečnou podstatu věcí – lidské poznání je totiž vždy zprostředkováno kvalitami, které vnímáme, nikoli přímým přístupem k vnitřní struktuře věci samotné.

Ve svém díle Locke tuto problematiku podrobně rozebírá na několika místech, mimo jiné v pasážích označovaných jako II.xxxi.6 a IV.vi.12–16. Klíčovou tezí, kterou zde formuluje, je myšlenka, že skutečné vědecké poznání nastává teprve tehdy, když se naše nominální podstaty – tedy naše pojmové kategorie a klasifikace – shodují se skutečnými podstatami věcí. Jinými slovy, věda podle Lockea dosahuje pokroku ve chvíli, kdy naše abstraktní představy o kategoriích věcí odpovídají tomu, jak jsou věci skutečně uspořádány ve své vnitřní podstatě.

Toto pojetí zároveň představuje výraznou kritiku scholastické tradice a zejména Aristotelovy definice esencí. Zatímco aristotelská a scholastická filozofie předpokládala, že lidský rozum může poznat neměnné, definitivní esence věcí a na jejich základě vytvářet pevné klasifikace druhů, Locke tento přístup zpochybňuje. Podle něj je lidské poznání skutečných podstat značně omezené a nominální podstaty, které si vytváříme, jsou spíše praktickým nástrojem k orientaci ve světě než přesným zrcadlením skutečné vnitřní struktury věcí.

Právě proto má koncept skutečné podstaty i po staletích od svého vzniku zásadní význam pro filozofickou debatu o takzvaném realismu přírodních druhů. Otázka, zda přírodní kategorie – jako jsou biologické druhy nebo chemické prvky – odpovídají objektivně existujícím vnitřním strukturám, nebo zda jde spíše o lidské konstrukty vytvořené na základě pozorovaných podobností, zůstává aktuálním tématem filozofie vědy dodnes. Lockeovo rozlišení mezi tím, jak věci klasifikujeme, a tím, čím věci skutečně jsou, tak nabízí rámec, který filozofové využívají při zkoumání povahy vědeckého poznání a hranic lidského porozumění přírodnímu světu.