Vědci vyvrátili teorii, že domorodí obyvatelé jižní Afriky znali dinosaury

Po celá desetiletí se v populárně-naučné literatuře i v akademických textech objevovala myšlenka, že původní obyvatelé jižní Afriky, konkrétně skupiny San a Basotho, znali dinosaury dávno předtím, než je popsala moderní paleontologie. Tvrdilo se, že stopy a kosti dinosaurů, na které tito lidé v krajině narazili, se promítly do jejich umění vytesaného či namalovaného do skal, a dokonce i do ústně předávaných mýtů a písní. Tato představa byla přitažlivá zejména proto, že jižní Afrika, a především oblast dnešního Lesotha a přilehlých regionů Jihoafrické republiky, patří mezi místa s nejbohatšími nalezišti stop dinosaurů na světě. Bylo tedy logické domnívat se, že si místní obyvatelé museli těchto nápadných otisků v kamenech všimnout a nějakým způsobem je zahrnuli do svého kulturního dědictví.

Podle této teorie měli San a Basotho pozorovat obří stopy v pískovci a spojovat je s představami o mýtických tvorech, kteří kdysi obývali krajinu. Někteří badatelé v tom viděli doklad toho, že domorodé obyvatelstvo disponovalo jakýmsi předvědeckým povědomím o vyhynulých zvířatech, které by dnes odpovídalo dinosaurům. Tato myšlenka se pak šířila dál, objevovala se v knihách, dokumentech i na výstavách věnovaných jak paleontologii, tak africkému umění a folkloru.

Bližší zkoumání ale ukázalo, že tato tvrzení stojí na vratkých základech. Když se historikové a antropologové vrátili k původním pramenům, tedy k záznamům mýtů, písní a k samotným skalním malbám, zjistili, že přímé spojení s dinosaury v nich chybí. Mnohé z citovaných příběhů byly buď volně interpretovány badateli z pozdější doby, kteří do nich promítli vlastní očekávání, nebo šlo o obecné mytologické motivy velkých a nebezpečných tvorů, jaké se objevují v ústní tradici mnoha kultur po celém světě nezávisle na existenci fosilních stop.

Kritici také upozornili na to, že řada dřívějších prací nerozlišovala dostatečně přesně mezi tím, co skutečně pochází z autentické ústní tradice San a Basotho, a tím, co bylo dodatečně dotvořeno nebo zkresleno evropskými badateli a cestovateli v 19. a 20. století. Tito lidé měli tendenci hledat v domorodém umění a vyprávění potvrzení vlastních teorií, což mohlo vést k tomu, že běžné motivy hadů, dravých ptáků nebo mýtických vodních tvorů byly zpětně vykládány jako zobrazení dinosaurů.

Dalším problémem je chronologie a metodologie sběru dat. Mnohé záznamy mýtů a písní, na které se odvolávaly starší studie, vznikly až po evropské kolonizaci a byly zprostředkovány přes tlumočníky a misionáře, což zvyšuje riziko zkreslení. Přímé propojení konkrétní skalní malby s konkrétní fosilní stopou v témže regionu je navíc obtížné doložit, protože mnoho uměleckých děl vzniklo v odlišných dobách a na odlišných místech, než kde se nacházejí nejvýraznější nálezy stop dinosaurů.

Odborníci proto nyní k těmto starším tvrzením přistupují mnohem opatrněji. Nezpochybňují, že San a Basotho měli bohatou a propracovanou mytologii, ani že jejich skalní umění patří mezi nejvýznamnější kulturní dědictví jižní Afriky. Zpochybňují ale konkrétní a poměrně specifické tvrzení, že toto umění a tyto příběhy zaznamenávaly setkání s dinosauřími stopami nebo kostmi v podobě, jak bylo dříve prezentováno.

Výzkum v tomto směru pokračuje a vyžaduje úzkou spolupráci mezi paleontology, lingvisty a odborníky na místní kultury a jazyky. Cílem je oddělit skutečně doložitelné prvky ústní tradice od pozdějších interpretací a domněnek. Případ tak slouží jako připomínka, že i zdánlivě fascinující a snadno přijímané propojení vědy a domorodé kultury je třeba podrobit stejně přísné kritice pramenů jako jakékoli jiné historické tvrzení.