Kondor kalifornský: záchrana druhu otevírá spor o priority v ochraně

V roce 1987 zajali američtí biologové posledního volně žijícího kondora kalifornského. Největší létající pták Severní Ameriky byl tím oficiálně prohlášen za vyhynulého ve volné přírodě. Příběh, který tehdy vypadal jako definitivní konec jednoho druhu, se však stal jedním z nejznámějších příkladů záchranné ochranářské akce, a dnes se k němu vracejí i ti, kdo se zabývají otázkou, podle jakých pravidel a s jakým hlasem zúčastněných stran se mají o osudu ohrožených druhů rozhodovat.

Zajetí posledních jedinců nebylo mezi odborníky ani veřejností bez sporů. Část ochranářů tehdy namítala, že odebrání posledních ptáků z přírody znamená vzdát se naděje na přežití druhu v jeho přirozeném prostředí. Zastánci zásahu naopak tvrdili, že bez okamžité akce by kondor zmizel úplně. Výsledek jim dal za pravdu: koordinované úsilí, do něhož byly investovány miliony dolarů, vedlo k rozjezdu chovu v zajetí a později k reintrodukci ptáků do volné přírody. Do přirozeného prostředí se od té doby vrátilo více než 300 kondorů.

Úspěch ovšem neznamená, že je vše vyřešeno. Záchrana kondora byla mimořádně nákladná a vyžadovala dlouhodobé nasazení institucí, vědců i financujících subjektů. Právě tato skutečnost vyvolává otázku, kterou autoři původního textu stavějí do popředí: kdo má mít při rozhodování o tom, které druhy se budou zachraňovat, hlavní slovo? Zdroje jsou omezené a druhů, jimž hrozí vyhynutí, je mnohem víc, než kolik jich lze podobně náročným způsobem podpořit. Každé rozhodnutí o prioritách proto znamená i rozhodnutí o tom, na které druhy se nedostane.

Případ kondora kalifornského tak může posloužit jako poučení pro jednání o globální úmluvě o biologické rozmanitosti. Ta se snaží nastavit společné cíle v ochraně přírody na mezinárodní úrovni. Podle přístupu, který text naznačuje, by rozhodování o záchraně druhů nemělo zůstat jen v rukou úzké skupiny odborníků nebo vlád. Do procesu by měli být zahrnuti také místní obyvatelé, původní komunity a další lidé, jichž se ochrana konkrétního druhu a území přímo dotýká. Ti často znají prostředí nejlépe a zároveň nesou důsledky omezení, která s ochranou souvisejí.

Příklad kondora ukazuje i druhou stránku věci. Rozhodnutí odebrat poslední ptáky z volné přírody bylo učiněno rychle a v situaci, kdy se druh blížil k zániku. Kdyby se čekalo na široký konsenzus, nemusel být žádný kondor k záchraně. Napětí mezi potřebou jednat bez odkladu a nutností zapojit všechny dotčené strany tak zůstává jednou z hlavních výzev moderní ochrany přírody. Úmluva o biologické rozmanitosti se s ním musí vypořádat při stanovování pravidel, která budou platit pro mnoho zemí s různými podmínkami a zájmy.

Historie kondora kalifornského je tedy dvojím připomenutím. Na jedné straně dokládá, že i druh, který byl z přírody prakticky vymazán, lze při dostatečném úsilí a financování vrátit zpět. Na druhé straně upozorňuje, že za takovým úspěchem stojí řada hodnotových rozhodnutí, která nejsou jen otázkou biologie. Kdo určuje priority, kdo nese náklady a kdo má právo mluvit do toho, jak bude vypadat příroda budoucnosti, jsou témata, jimž se jednání o globální ochraně biodiverzity nemohou vyhnout.

Kondor, jehož rozpětí křídel dosahuje přibližně tří metrů, dnes opět létá nad americkým Západem. Jeho návrat ale zároveň zůstává příkladem toho, že záchrana jednoho druhu je výsledkem politických, finančních i společenských voleb, nikoli pouze vědeckých dat. Právě tuto stránku příběhu mají mít na paměti ti, kdo se dnes snaží zformulovat pravidla pro ochranu živé přírody v celosvětovém měřítku.