Studie z Toronta: nečekaný volný čas si lidé subjektivně prodlužují a hůře plánují

Vědci z University of Toronto zveřejnili 1. srpna 2026 studii, která popisuje zajímavý psychologický jev: nečekaně získaný volný čas si lidé subjektivně přehnaně prodlužují, což vede k horšímu plánování a zpožděnému plnění úkolů. Autoři výzkumu provedli sedm samostatných studií, aby zjistili, jak se lidské vnímání času mění, pokud dostaneme volno, se kterým jsme původně nepočítali.

Jeden z klíčových experimentů ukázal konkrétní dopad tohoto jevu na běžné chování. Studenti, kterým bylo oznámeno, že mají navíc 10 minut volného času, opustili budovu o 14 % pomaleji než ti, kteří s tímto časem počítali od začátku. Rozdíl v rychlosti odchodu naznačuje, že lidé nečekaně získaný čas nevnímají jako pevně ohraničený úsek, ale spíše jako prostor, který se dá „roztáhnout“ podle potřeby.

Podobný vzorec se objevil i při výběru aktivit. Lidé, kteří dostali čas navíc bez předchozího očekávání, si častěji vybírali delší činnosti – například delší procházky nebo náročnější úkoly, které trvaly v průměru 45 minut, zatímco skupina bez tohoto překvapení volila kratší aktivity kolem 30 minut. Tento rozdíl potvrzuje, že samotné vědomí neplánovaného volna ovlivňuje rozhodování o tom, jak čas strávit, a to i v situacích, kdy realisticky nemusí mít dostatek prostoru pro zvolenou činnost.

Zajímavým zjištěním je i to, že efekt „rozšíření času“ nesouvisí s tím, jaké emoce daná situace vyvolává. Ať lidé pociťovali úlevu, že mají čas navíc, nebo naopak zklamání z toho, že jejich plány byly narušeny, dopad na jejich vnímání délky času zůstával stejný. To podle autorů ukazuje, že jde o kognitivní, nikoli čistě emocionální jev – tedy o způsob, jakým mozek zpracovává informace o čase, nikoli jen o to, jak se člověk v danou chvíli cítí.

Autorka studie Sam Maglia shrnula podstatu zjištění slovy: „Když získáme čas, vidíme ho jinak, a chování, které defaultně volíme, nemusí být v našem nejlepším zájmu.“ Podle ní si lidé v takových situacích často neuvědomují, že jejich odhad zbývajícího času je zkreslený, a proto snadno podcení, kolik ho skutečně mají k dispozici pro splnění dalších povinností.

Výzkumníci z tohoto zjištění vyvozují praktické doporučení pro každodenní život i pracovní prostředí. Místo spoléhání na vnitřní odhad plynoucího času navrhují používat externí připomínky, jako jsou alarmy nebo naplánovaná upozornění v telefonu či kalendáři. Tento přístup by měl omezit riziko, že člověk kvůli zkreslenému pocitu „rozšířeného“ času zmešká termín nebo se zpozdí na další aktivitu.

Zjištění mají potenciální praktické využití v řadě oblastí – od organizace práce a plánování schůzek až po vzdělávací prostředí, kde se studenti běžně setkávají s neočekávanými změnami v rozvrhu, jako je zkrácení výuky nebo zrušení hodiny. Studie naznačuje, že i drobné, zdánlivě nevýznamné změny v očekávání ohledně času mohou mít reálný dopad na to, jak efektivně lidé svůj čas následně využijí.

Výzkum z Torontské univerzity tak přináší další důkaz, že lidský mozek nezpracovává čas jako objektivní, neměnnou veličinu, ale silně ho interpretuje podle kontextu a očekávání. Nečekaný dárek v podobě volného času se tak paradoxně může stát zdrojem zpoždění a horšího plánování, pokud si lidé neuvědomí, že jejich vnitřní hodiny je v tu chvíli klamou.