Vědci zkoumají SuperAgers, seniory s pamětí lidí o desítky let mladších

Vědci po celém světě se v posledních letech intenzivně věnují skupině lidí, kterou označují jako takzvané SuperAgers. Jde o starší dospělé ve věku osmdesáti a devadesáti let, jejichž paměť funguje na úrovni srovnatelné s lidmi o dvě až tři desetiletí mladšími, tedy s lidmi ve svých padesátých či šedesátých letech, případně dokonce lépe. Tento fenomén otevírá otázky, které dlouho platily za samozřejmé - především předpoklad, že zhoršování paměti je nevyhnutelnou součástí stárnutí, kterou nelze nijak ovlivnit.

Existence SuperAgers naznačuje, že výrazný pokles paměti není nutným důsledkem přibývajícího věku, ale spíše jedním z možných scénářů, kterému se lze u části populace vyhnout. Tato skupina lidí se tak stává klíčovým předmětem zájmu pro obor kognitivní neurovědy a gerontologie, protože nabízí příležitost porozumět tomu, co přesně odlišuje mozky, které si zachovávají svou výkonnost, od těch, u nichž dochází k typickému stárnutím podmíněnému zhoršení.

Zájem o tuto skupinu není náhodný. S rostoucí délkou života se otázka zachování duševní svěžesti ve vyšším věku stává stále naléhavější společenskou i zdravotní výzvou. Pokud se podaří odhalit, jaké faktory - ať už genetické, biologické, nebo životního stylu - stojí za výjimečnou pamětí SuperAgers, mohlo by to v budoucnu pomoci vyvinout postupy či doporučení, jak podpořit zdravé stárnutí mozku u širší populace.

Samotné zařazení do kategorie SuperAgers vychází z porovnání výkonu v paměťových testech s mladšími věkovými skupinami. Zatímco u většiny lidí dochází s přibývajícím věkem k postupnému, byť individuálně různě rychlému, poklesu schopnosti vybavovat si informace, SuperAgers si tuto schopnost udržují na srovnatelné nebo dokonce vyšší úrovni než lidé o desítky let mladší. Právě tato odchylka od očekávané normy dělá z této skupiny tak zajímavý předmět vědeckého zkoumání.

Dosavadní pozorování naznačují, že jde o poměrně malou část populace ve vyšším věku - většina lidí i v osmdesáti a devadesáti letech se s určitým stupněm zhoršení paměti potýká. To ale jen podtrhuje výjimečnost SuperAgers a důvod, proč si zaslouží podrobnější zkoumání. Otázkou, kterou si vědci kladou, je, zda jde o výsledek šťastné genetické výbavy, celoživotního životního stylu, nebo kombinace obou faktorů.

Fenomén SuperAgers zpochybňuje zjednodušující představu, že stárnutí automaticky znamená úpadek kognitivních funkcí. Místo toho ukazuje, že mozek si za určitých okolností dokáže zachovat svou výkonnost i v pokročilém věku, což může mít dalekosáhlé důsledky pro to, jak společnost přistupuje ke stárnutí obecně. Pokud se totiž ukáže, že zachování dobré paměti ve stáří není otázkou náhody, ale výsledkem konkrétních, do jisté míry ovlivnitelných faktorů, otevírá se prostor pro preventivní opatření, která by mohla pomoci širšímu okruhu stárnoucí populace.

Zároveň je třeba zdůraznit, že zkoumání SuperAgers je stále v poměrně rané fázi a definitivní závěry o tom, co přesně tuto skupinu odlišuje od běžné populace, zatím chybí. Jde spíše o oblast, která se teprve postupně mapuje a jejíž poznatky se budou v následujících