Studie: PTSD a deprese zanechávají v mozku odlišné epigenetické stopy
22. 11. 2026
Vědci porovnali epigenetické znaky v mozcích lidí, kteří trpěli posttraumatickou stresovou poruchou nebo velkou depresivní poruchou, a zjistili, že obě diagnózy se v mozkové tkáni otiskují odlišným způsobem. Studie, která vyšla v pátek 20. listopadu v časopisu Cell Reports, analyzovala DNA metylaci u 302 mozků darovaných po smrti.
Do výzkumu bylo zahrnuto 101 mozků osob s PTSD, 101 mozků osob s velkou depresivní poruchou a 100 mozků osob, u nichž nebyla diagnostikována žádná psychiatrická porucha. Právě tato kontrolní skupina umožnila porovnat, v čem se vzorce metylace u obou nemocí od běžného stavu liší.
Epigenetické změny zahrnují chemické látky, které se připojují k molekulám DNA a mění jejich strukturu, aniž by zasahovaly do základního kódu genů. Metylace může fungovat jako takzvaný stmívač genů, tedy snížit jejich aktivitu, případně může zcela zablokovat zapnutí některých genů. Právě proto je její studium považováno za důležité pro pochopení toho, jak se mohou životní zkušenosti promítat do fungování mozku.
Výzkumníci se zaměřili na tři oblasti mozku, které s duševním zdravím úzce souvisejí. První z nich je prefrontální kortex, který řídí kognitivní funkce, například plánování a rozhodování. Druhou je amygdala, hlavní centrum zpracování emocí. Třetí oblastí je hipokampus, jenž je klíčový pro paměť a učení.
Výsledky ukázaly, že každá z poruch má svůj charakteristický profil. U osob s PTSD se vzorce metylace oproti lidem bez poruch lišily zejména v prefrontálním kortexu. U velké depresivní poruchy se naopak jako oblast s odlišnou metylací výrazně projevila amygdala. Obě diagnózy tak podle dat zasahují do jiných částí mozkové sítě.
Další rozdíl se týkal toho, jak konzistentní změny napříč mozkem byly. U deprese ovlivňovaly rozdíly v metylaci stejnou sadu genů napříč různými oblastmi mozku. U PTSD tomu tak nebylo, projevovaly se zde větší nekonzistence mezi jednotlivými oblastmi. Jinými slovy, zatímco u deprese se epigenetický vzorec opakoval v několika částech mozku, u PTSD byl méně jednotný.
K práci se vyjádřila Frances Champagne, psycholožka z University of Texas at Austin, která je autorkou komentáře ke studii. Výsledky podle dostupných informací podporují představu, že PTSD a deprese, přestože se mohou částečně překrývat v příznacích, mají na úrovni epigenetických mechanismů v mozku odlišné pozadí.
Studie pracovala s tkání darovanou po smrti, což je u výzkumu mozku obvyklý přístup. Umožňuje přímo zkoumat konkrétní oblasti mozku, k nimž by se u žijících lidí nebylo možné dostat. Zároveň ale poskytuje pouze snímek stavu v okamžiku smrti, nikoli informaci o tom, jak se epigenetické změny vyvíjely v čase.
Zjištění nelze zatím přímo převést do klinické praxe. Rozdíly v metylaci mezi skupinami popisují souvislosti, nikoli příčiny, a z uvedených poznatků nevyplývá, že by bylo možné některou z poruch diagnostikovat nebo léčit na základě epigenetického vyšetření. Přesto mohou takové výsledky pomoci lépe pochopit biologické základy obou diagnóz a v budoucnu přispět k hledání cílenějších přístupů.
Odlišné zapojení mozkových oblastí také odpovídá tomu, co se o obou poruchách obecně ví. PTSD je spojena s narušeným zpracováním traumatických vzpomínek a s reakcemi na hrozbu, deprese pak s dlouhodobě změněnou náladou a zpracováním emocí. Nová data ukazují, že tyto rozdíly se odrážejí i v tom, které geny jsou v konkrétních částech mozku utlumeny či vypnuty.
Autoři studie tak přinášejí další důkaz, že epigenetika může být užitečným nástrojem pro rozlišování psychiatrických poruch na molekulární úrovni. Zda se vzorce zjištěné u darovaných mozků potvrdí i v dalších, případně větších souborech, ukáže navazující výzkum.