Studie: výjimečnou paměť SuperAgers po osmdesátce genetika sama nevysvětluje

Genetika sama o sobě nevysvětluje, proč si někteří lidé i po osmdesátce uchovávají paměť srovnatelnou s výrazně mladšími ročníky. Naznačuje to nová studie publikovaná v odborném časopise Alzheimer's Research & Therapy, kterou vedla Emily Rogalski, PhD, z University of Chicago.

Vědci zkoumali skupinu 142 takzvaných SuperAgers, tedy osob ve věku 80 let a starších, jejichž paměťové schopnosti odpovídají lidem o dvě až tři dekády mladším. Tuto skupinu srovnávali s 89 kognitivně průměrnými kontrolními osobami stejné věkové kategorie. Výzkum probíhal na pěti pracovištích v USA a Kanadě, což týmu umožnilo pracovat s poměrně rozsáhlým a geograficky rozrůzněným vzorkem.

Genotypová analýza přinesla nečekaný výsledek. Mezi SuperAgers a průměrnými kontrolními osobami se neprokázaly žádné rozdíly ve stavu alel APOE, tedy genu dlouhodobě spojovaného s rizikem Alzheimerovy choroby, ani ve třech polygenických rizikových skóre, která kombinují vliv většího počtu genetických variant. Jinými slovy, SuperAgers neměli statisticky výhodnější genetickou výbavu z hlediska běžně sledovaných rizikových faktorů demence.

Studie se rovněž zaměřila na otázku, zda výjimečné stárnutí mozku nemůže souviset s přítomností vzácných ochranných genetických variant, tedy mutací, které by mozek aktivně chránily před úbytkem kognitivních funkcí. Ani zde však výzkumníci nenašli zvýšenou prevalenci takových variant u skupiny SuperAgers ve srovnání s kontrolní skupinou.

Výsledky tak podle autorů naznačují, že pouhá absence standardních genetických rizikových faktorů nestačí k vysvětlení toho, proč si někteří senioři udržují mimořádně dobrou paměť. Pokud by za výjimečným stárnutím mozku stálo především genetické štěstí v podobě chybějících rizikových variant nebo přítomnosti ochranných mutací, dala by se očekávat jasně měřitelná odlišnost mezi oběma skupinami. Data z pěti výzkumných center tuto hypotézu nepotvrdila.

Autoři studie proto zdůrazňují, že budoucí výzkum by se měl přesunout od hledání genetických rozdílů k identifikaci aktivních ochranných mechanismů a takzvaných holistických životních faktorů. Může jít o kombinaci životního stylu, sociálních vazeb, fyzické aktivity, stravovacích návyků nebo psychické odolnosti, které společně přispívají k tomu, že mozek některých jedinců stárne pomaleji než u většiny populace. Právě tento směr bádání považují vědci za slibnější cestu k pochopení fenoménu SuperAgers.

Zjištění mají podle týmu širší význam i pro chápání kognitivního zdraví obecně. Ukazuje se, že udržení dobré paměti a myšlení ve vysokém věku není jen otázkou snižování rizika Alzheimerovy choroby, tedy vyhýbání se negativním faktorům, ale pravděpodobně zahrnuje i aktivní, dosud málo prozkoumané mechanismy, které mozek chrání a podporují jeho odolnost.

Výzkum byl finančně podpořen National Institute on Aging a dalšími organizacemi, což umožnilo zapojení více pracovišť a získání dostatečně velkého vzorku participantů pro genetickou analýzu. Studie tak rozšiřuje dosavadní poznatky o SuperAgers, kteří jsou vědci zkoumáni už řadu let jako model výjimečně úspěšného stárnutí mozku, a zárove