Paleontolog navrhuje zásadní revizi taxonomie lidských předků a sjednocení rodů

Taxonomická klasifikace lidských předků prochází v posledních letech opakovanou kritikou a nová práce paleontologa Iana Towlea, publikovaná 20. srpna 2026, tuto debatu posouvá dál. Podle Towlea je současná nomenklatura pro druhy homininů – tedy skupinu zahrnující lidi a jejich vymřelé předky a příbuzné z posledních čtyř až pěti milionů let – v zásadě nefunkční a potřebuje zásadní revizi.

Na tuto studii, nazvanou Clades, Grades, and the Genus Problem: A Case for Revising Hominin Taxonomy, upozornil lékař a popularizátor vědy Steven Novella. Podle Towlea dnešní systém rozděluje homininy do tří hlavních rodů – Australopithecus, Paranthropus a Homo – ale toto členění naráží na řadu vnitřních rozporů.

Hlavním problémem je, že rod Australopithecus není monofyletický, tedy nezahrnuje všechny potomky společného předka a nic jiného. Jinými slovy, druhy zařazené do tohoto rodu nesdílejí jednoho společného předka, který by nebyl zároveň předkem i jiných, samostatně klasifikovaných rodů. Podobně problematický je i rod Homo, kam patří i druh Homo naledi, jehož objem mozku je výrazně menší, než jaký se tradičně považuje za definiční znak tohoto rodu. Taková nesourodost podle Towlea ukazuje, že hranice mezi rody byly stanoveny spíše na základě zvyku a intuice než na základě jasných evolučních vztahů.

Towle proto navrhuje sjednotit všechny homininy do jediného kladu na úrovni rodu Homo. Tento krok by podle něj vyřešil problém nemonofyletických skupin a zároveň by se vyhnul konceptuálním potížím spojeným s rody, které mají velmi „mělkou“ časovou hloubku – tedy rody zahrnující druhy, jež se od sebe oddělily teprve nedávno a jejichž rozdíly jsou spíše kosmetické než zásadní z hlediska evoluce.

Sám autor to shrnuje slovy: Taková revize by pomohla řešit problémy ne-monofyly, vyhnout se konceptuálním obtížím spojeným s rody s mělkými časovými hloubkami... Hlavní výhodou tohoto přístupu by byla stabilnější a konzistentnější klasifikace, která by lépe odrážela skutečné příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy.

Tento postup má ale i své limity. Sloučení všech homininů pod jeden rod by znamenalo ztrátu důležitých taxonomických informací o adaptivní a ekologické variabilitě mezi jednotlivými skupinami. Rozdíly ve stravě, způsobu pohybu nebo prostředí, ve kterém jednotlivé druhy žily, by se v takto zjednodušené klasifikaci obtížněji vyjadřovaly, přestože jde o biologicky významné charakteristiky.

Jako alternativu k úplnému sjednocení Towle zmiňuje možnost vytvořit takzvaný tribus Australopithecini – tedy mezistupeň klasifikace mezi rodem a čeledí, který by umožnil zachovat určitou míru rozlišení mezi skupinami, aniž by bylo nutné definovat je jako samostatné rody s nejasnými hranicemi.

Celý problém komplikuje fakt, že přesné evoluční větvení mezi jednotlivými homininy zatím není plně objasněno. Vědci neznají s jistotou, jak přesně na sebe jednotlivé druhy navazovaly a které linie vedly k pozdějším formám. Nedávná zjištění naznačují, že druhy Australopithecus anamensis a Australopithecus afarensis se pravděpodobně nacházejí blízko ancestrální základny radiací, které později vedly ke vzniku pozdějších Australopithecinů, ale i všech druhů rodu Paranthropus a Homo. To znamená, že tyto dva druhy mohly stát u kořene rozsáhlejšího evolučního rozvětvení, které dalo vzniknout většině pozdějších hominidních linií.

Towleho práce tak nepřináší definitivní řešení, spíše otevírá další kolo diskuse o tom, jak by měla vypadat taxonomie lidských předků, aby lépe odpovídala aktuálním poznatkům paleoantropologie. Otázka, zda upřednostnit stabilitu klasifikace, nebo zachování podrobné informace o biologické rozmanitosti, zůstává mezi odborníky nadále otevřená.