Vědci varují: souběh mořských veder a okyselování oceánů ohrožuje mořský život víc než dosud

Mořské ekosystémy po celém světě čelí kombinaci dvou jevů, které se stále častěji objevují současně a jejichž společný dopad je podle vědců výrazně horší než součet jejich jednotlivých účinků. Řeč je o mořských tepelných vlnách, tedy obdobích abnormálně vysoké teploty vody trvajících dny až týdny, a o extrémním okyselování oceánů, které souvisí s rostoucí koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře. Zatímco dříve se tyto jevy hodnotily spíše odděleně, dnes je stále zřejmější, že jejich souběh představuje pro mořský život mnohem větší hrozbu.

Oceány dlouhodobě pohlcují velkou část tepla i oxidu uhličitého vznikajícího lidskou činností. Tím se sice zpomaluje oteplování atmosféry, ale zároveň to vede k tomu, že samotné oceány se ohřívají a zároveň okyselují. Když se navíc v určité oblasti a čase sejde extrémně teplá voda s výrazně nižším pH, organismy jsou vystaveny dvojímu stresu, se kterým si mnohem hůře poradí, než kdyby čelily jen jednomu z těchto problémů.

Zesílení jednotlivých účinků při současném výskytu obou stresorů je právě tím hlavním důsledkem, na který vědci upozorňují. Organismy jako korály, měkkýši, ostnokožci nebo některé druhy planktonu mají obvykle určitou schopnost tolerovat mírné zvýšení teploty nebo mírné okyselení vody. Když ale nastanou obě odchylky současně, jejich fyziologické mechanismy, které by za normálních okolností dokázaly stres zvládnout, přestávají fungovat efektivně. Dochází tak k rychlejšímu úhynu, oslabení imunity, poruchám růstu a rozmnožování i k výraznějšímu úbytku biodiverzity v postižených oblastech.

Nejvíce ohroženy jsou ekosystémy, které jsou na chemické a teplotní podmínky obzvlášť citlivé, tedy korálové útesy, mělkovodní pobřežní oblasti a organismy tvořící vápenaté schránky nebo kostry. Okyselení oceánu totiž snižuje dostupnost uhličitanových iontů potřebných pro tvorbu těchto struktur, zatímco zvýšená teplota urychluje metabolismus organismů a zvyšuje jejich nároky na energii i kyslík. Pokud se obě podmínky zhorší současně, organismy nemají dostatek zdrojů ani času se adaptovat.

Vědci upozorňují, že podobné kombinované extrémy se v posledních letech vyskytují častěji a na větších plochách oceánu než dříve. Zatímco jednotlivé mořské tepelné vlny byly v minulosti považovány spíše za výjimečné události, dnes se v některých regionech objevují opakovaně a mnohdy přímo navazují na období zvýšeného okyselování. To ztěžuje ekosystémům zotavení, protože nemají dostatek času mezi jednotlivými stresovými epizodami k obnovení populací a struktury společenstev.

Dopady se netýkají jen samotných mořských organismů, ale promítají se i do širších ekosystémových služeb, na kterých závisí lidské společnosti. Jde například o rybolov, ochranu pobřeží před erozí, kterou zajišťují zdravé korálové útesy, nebo o koloběh živin v oceánu. Pokud dochází k opakovanému a zesílenému poškozování těchto systémů, snižuje se jejich odolnost i schopnost poskytovat uvedené funkce dlouhodobě a stabilně.

Odborníci proto zdůrazňují potřebu lépe sledovat a modelovat situace, kdy se mořské tepelné vlny a epizody silného okyselení překrývají, aby bylo možné lépe odhadnout, které oblasti jsou nejvíce ohrožené a kde je třeba soustředit ochranná opatření. Mezi taková opatření patří například omezení dalších lokálních zátěží, jako je znečištění nebo nadměrný rybolov, které oslabenou odolnost ekosystémů ještě dál snižují.

Současný stav poznání naznačuje, že bez výraznějšího omezení emisí skleníkových plynů budou podobné kombinované extrémy v oceánech přibývat i v následujících letech. To zvyšuje tlak na vědeckou komunitu i na tvůrce politik, aby při hodnocení zdraví oceánů brali v úvahu nejen jednotlivé stresory, ale právě i jejich vzájemné působení, které se ukazuje jako klíčový faktor při posuzování budoucí odolnosti mořských ekosystémů vůči probíhajícím klimatickým změnám.