Geologie Devíti skal: co skrývá tato jedinečná vrchovina

Geografická poloha Devíti skal na Českomoravské vrchovině

Devět skal představuje jedno z nejpozoruhodnějších míst celé Českomoravské vrchoviny, přičemž jejich geografická poloha hraje klíčovou roli v pochopení jejich geologického vzniku a celkového charakteru krajiny. Tento skalní útvar se nachází v okrese Žďár nad Sázavou, v těsné blízkosti obce Milovy, a svou nadmořskou výškou 836 metrů nad mořem se řadí mezi nejvyšší body celé vrchoviny. Samotná poloha na rozvodí Čech a Moravy z tohoto místa činí výjimečný geografický bod, kde se střetávají různé přírodní vlivy formující zdejší krajinu po miliony let.

Geologický podklad Devíti skal tvoří staré krystalické horniny, konkrétně ruly a migmatity, které vznikaly v průběhu variského vrásnění před přibližně 300 až 380 miliony let. Tyto horniny patří k nejstarším geologickým útvarům na území České republiky a jejich přítomnost na Českomoravské vrchovině svědčí o složité geologické historii celé oblasti. Skalní výchozy, které dnes tvoří charakteristický siluetu Devíti skal, jsou výsledkem dlouhodobého zvětrávání a odnosu méně odolných hornin, přičemž odolnější partie zůstaly zachovány jako svědkové dávných geologických procesů.

Českomoravská vrchovina jako celek představuje tektonicky relativně stabilní oblast, která však prošla bouřlivým vývojem v průběhu geologické minulosti. Devět skal leží v centrální části tohoto celku, kde se projevují specifické podmínky ovlivňující jak charakter hornin, tak i reliéf krajiny. Mrazové zvětrávání, které bylo v období pleistocénu obzvláště intenzivní, přispělo k vytvoření charakteristických skalních tvarů, které dnes obdivují návštěvníci tohoto místa. Periglaciální procesy zanechaly na zdejším reliéfu nesmazatelnou stopu, která je patrná nejen na samotných skalách, ale i v širším okolí ve formě kamenných moří a mrazových trhlin.

Z hlediska geomorfologického členění leží Devět skal v oblasti Žďárských vrchů, které jsou součástí Českomoravské vrchoviny. Tato oblast je charakteristická plochým až mírně zvlněným reliéfem s ojedinělými skalními výchozy, přičemž Devět skal patří k nejvýraznějším z nich. Geologická stavba Žďárských vrchů je podmíněna přítomností různých typů metamorfovaných hornin, které vznikaly za vysokých teplot a tlaků v zemské kůře. Střídání různě odolných hornin vedlo k selektivnímu zvětrávání a vzniku dnešního členitého reliéfu.

Poloha Devíti skal na hlavním evropském rozvodí má také zásadní hydrologický význam. Vody stékající ze západních svahů tohoto hřebene se dostávají do povodí Labe a následně do Severního moře, zatímco vody z východních svahů odtékají do povodí Moravy a dále do Dunaje a Černého moře. Tento fakt podtrhuje výjimečnost geografické polohy Devíti skal v kontextu celé střední Evropy a ukazuje, jak geologická stavba a reliéf krajiny ovlivňují i hydrologické poměry rozsáhlých území.

Skalní skupina samotná se skládá z devíti výrazných žulových a rulových bloků, které vystupují nad okolní terén a tvoří dominantu celého okolí. Jejich rozmístění v krajině není náhodné, ale odráží geologickou stavbu podloží, konkrétně systém puklin a zlomů, podél kterých docházelo k preferenčnímu zvětrávání hornin. Výsledkem tohoto procesu jsou dnešní malebné skalní věže a bloky, které jsou chráněny jako přírodní rezervace a představují cenný přírodní i geologický fenomén Českomoravské vrchoviny.

Geologické stáří hornin oblasti přesahuje 600 milionů let

Geologická historie území, na němž se tyčí skalní útvar Devět skal, sahá do hluboké minulosti, do dob, kdy na místě dnešní středoevropské pevniny existovaly podmořské sedimentační pánve a aktivní vulkanické zóny. Horniny, které dnes tvoří základ celé oblasti, vznikaly přibližně před 600 až 700 miliony let, tedy v období, které geologové označují jako proterozoikum, konkrétně jeho pozdní fázi. Tehdy se na dně dávných moří usazovaly sedimenty, které byly postupně pohřbívány, stlačovány a přeměňovány obrovskými tlaky a teplotami v hlubinách zemské kůry.

Oblast Devíti skal leží v rámci Českomoravské vrchoviny, která je součástí rozsáhlého geologického celku zvaného Český masiv. Tento masiv představuje jeden z nejstarších a nejlépe zachovaných fragmentů staré evropské pevniny, jíž geologové říkají Armorika nebo také Variscidy. Základní horninou celého území jsou přeměněné horniny, především různé typy rul a svorů, které vznikly metamorfózou původních sedimentárních a vulkanických hornin právě v onom předkambrickém a raně paleozoickém období. Tyto horniny prošly složitým vývojem, při němž byly opakovaně deformovány, přetavovány a znovu tuhly, čímž získaly svou dnešní charakteristickou strukturu.

Samotné skalní útvary Devíti skal jsou tvořeny hrubozrnným biotitickým granitem, který byl do okolních přeměněných hornin intruzivně vpraven v době variského vrásnění, tedy přibližně před 300 až 350 miliony let. Toto vrásnění bylo jednou z největších geologických událostí v historii Evropy a zásadně přetvořilo celou strukturu Českého masivu. Magma pronikalo puklinami a trhlinami do nadložních hornin, kde pomalu tuhlo a krystalizovalo, přičemž vznikaly rozsáhlé granitové plutony, jejichž součástí je i masiv v okolí Devíti skal.

Odolnost granitů vůči zvětrávání a erozi je klíčovým faktorem, který vysvětluje, proč se právě zde dochovaly tak výrazné skalní tvary. Zatímco okolní měkčí horniny byly v průběhu milionů let postupně odstraňovány erozními procesy, granitové bloky odolávaly a postupně se vynořovaly na povrch jako izolované skály. Tento proces, označovaný jako selektivní eroze nebo exhumace, probíhal velmi pomalu, ale nepřetržitě po celé třetihorní a čtvrtohorní období.

Důležitou roli při formování dnešní podoby skalních útvarů sehrála také mrazová eroze v době ledové. Střídání mrazů a oblev způsobovalo rozšiřování přirozených puklin v hornině, takzvaných diakláz, podél nichž se bloky granitu oddělovaly a zaujímaly svou dnešní polohu. Systém puklin v granitovém tělese Devíti skal je orientován převážně ve dvou navzájem kolmých směrech, což dalo vzniknout charakteristickému hranatému a kvádrového tvaru jednotlivých balvanů a skalních věží.

Geomorfologický vývoj oblasti byl ovlivněn také tektonickými pohyby, které v průběhu třetihor způsobily zdvihání celé Českomoravské vrchoviny. Tento zdvih umožnil zintenzivnění říční eroze a odnosu zvětralinového pláště, čímž se skalní útvary stávaly stále výraznějšími a přístupnějšími. Výsledkem tohoto dlouhodobého procesu je dnešní krajina, v níž skalní skupina Devíti skal vystupuje jako dominantní prvek reliéfu.

Stáří hornin přesahující 600 milionů let tak dává oblasti Devíti skal mimořádný geologický význam, neboť tyto horniny jsou němými svědky událostí, které se odehrávaly dávno před vznikem prvních složitých forem života na Zemi. Studium těchto hornin přináší cenné informace nejen o geologické historii Českého masivu, ale také o globálních procesech, které formovaly celou planetu v jejích raných vývojových etapách.

Převládající horniny jsou ruly, svory a migmatity

Převládající horniny jsou ruly, svory a migmatity, které tvoří základ geologické stavby oblasti Devět skal na Českomoravské vrchovině. Tato lokalita, jejíž název se skládá ze tří slov – číslovky devět, podstatného jména skal a podstatného jména geologie – představuje fascinující přírodní útvar, jehož vznik sahá hluboko do geologické minulosti naší planety. Celá oblast je součástí moravsko-slezské zóny Českého masivu, přičemž horniny, které zde nacházíme, prošly složitými metamorfními procesy v průběhu variského vrásnění.

Ruly patří mezi nejrozšířenější metamorfní horniny v okolí Devět skal. Vznikly přeměnou starších hornin vlivem vysokého tlaku a teploty v zemské kůře. Jejich charakteristická páskovaná textura je výsledkem přeuspořádání minerálů, zejména křemene, živce a slíd, do rovnoběžných vrstev. V terénu je lze snadno rozpoznat právě podle tohoto typického uspořádání, které vzniklo při metamorfóze v podmínkách amfibolitové facie. Ruly v oblasti Devět skal jsou většinou biotitické nebo dvojslídné, přičemž obsahují různé množství granátů, které jsou pro tuto lokalitu typické.

Svory představují další významnou skupinu hornin, které v oblasti převládají. Na rozdíl od rul jsou svory typické svým výrazným leskem a lupenitou štěpností, která je způsobena vysokým obsahem slídových minerálů, především muskovitu a biotitu. Svory vznikaly za nižších teplot a tlaků než ruly, přesto patří mezi horniny, které prošly intenzivní metamorfózou. V okolí Devět skal lze nalézt svory s různým mineralogickým složením – od jednoduchých muskovitických svorů až po složitější typy obohacené o granáty nebo staurolity. Přítomnost těchto indexových minerálů nám umožňuje rekonstruovat podmínky, za nichž tyto horniny vznikaly před stovkami milionů let.

Migmatity jsou z geologického hlediska nejzajímavějšími horninami celé oblasti. Jedná se o horniny na pomezí metamorfních a magmatických procesů, které vznikly částečným tavením původních hornin při extrémně vysokých teplotách. Jejich charakteristický vzhled, kdy se střídají tmavší metamorfní partie s světlejšími žulovými žilkami, je výsledkem tohoto složitého procesu. Migmatity v oblasti Devět skal svědčí o tom, že horniny v tomto místě prošly velmi intenzivní metamorfózou, která dosáhla podmínek granulitové nebo amfibolitové facie s teplotami překračujícími 650 až 700 stupňů Celsia.

Geologická stavba Devět skal je výsledkem dlouhého a komplikovaného vývoje, který začal již v proterozoiku a pokračoval přes paleozoikum až do dnešních dnů. Variské vrásnění, které proběhlo přibližně před 350 až 300 miliony let, bylo klíčovým obdobím pro vznik a přeměnu hornin, které dnes tvoří tuto lokalitu. Během tohoto vrásnění docházelo k subdukci oceánské kůry, kolizi kontinentálních desek a následnému vynoření metamorfních hornin na povrch.

Erozní procesy, které probíhaly po celé geologické věky, postupně odhalily tyto hlubinné horniny a přinesly je na povrch, kde je dnes můžeme studovat. Charakteristické skalní výchozy, které daly lokalitě její jméno, jsou právě výsledkem selektivní eroze, při níž odolnější partie hornin přečkaly zvětrávání lépe než jejich okolí. Ruly a migmatity jsou obecně odolnější vůči erozi než svory, a proto tvoří výraznější terénní tvary v krajině. Tato diferenciální eroze je jedním z hlavních faktorů, které formovaly dnešní podobu Devět skal a jejich bezprostředního okolí na Českomoravské vrchovině.

Vliv variského vrásnění na formování skalních útvarů

Variské vrásnění představuje jeden z klíčových geologických procesů, které zásadním způsobem ovlivnily podobu české krajiny, a jeho stopy jsou dodnes čitelné v mnoha skalních útvarech rozptýlených po celém území Vysočiny. Devět skal, nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny, nese v sobě hluboce zakódovanou paměť těchto dávných tektonických událostí, které se odehrávaly přibližně před 350 až 300 miliony let, tedy v období karbonu a devonu. Právě tehdy docházelo ke srážce kontinentálních desek, jejímž výsledkem bylo postupné budování rozsáhlého horského pásma táhnoucího se napříč tehdejší Pangeu.

Při pohledu na skalní výchozy v okolí Devíti skal je zřejmé, že zdejší horniny prošly mimořádně složitým vývojem. Dominantní horninou celé oblasti je dvojslídná žula, která vznikla v důsledku intenzivního magmatického působení spojeného právě s variským vrásněním. Granitoidní magma pronikalo do zemské kůry v podobě rozsáhlých intruzí, které se postupně ochlazovaly a krystalizovaly v hloubkách několika kilometrů pod tehdejším povrchem. Tento proces trval tisíce let a výsledkem bylo vytvoření pevného, odolného horninového tělesa, které se dnes označuje jako moldanubický pluton.

Tlakové a tepelné podmínky panující během variského vrásnění způsobily, že okolní horniny procházely intenzivní metamorfózou. Původní sedimenty a vulkanické horniny byly přeměněny na ruly, svory a migmatity, které tvoří podloží celé oblasti. Tato přeměna hornin probíhala za extrémně vysokých teplot a tlaků, přičemž docházelo k rekrystalizaci minerálů a vzniku nových minerálních asociací. Výsledkem je charakteristická textura zdejších hornin, která se projevuje zřetelnou foliací, tedy paralelním uspořádáním minerálních zrn.

Samotné skalní útvary, které dnes tvoří malebnou scenérii Devíti skal, jsou však výsledkem mnohem pozdějších procesů. Po odeznění variského vrásnění byla oblast vystavena dlouhodobé erozi, která postupně odhalovala hlubinné horniny a formovala dnešní reliéf. Klíčovou roli přitom hrál systém puklin a zlomů, které vznikly právě v důsledku tektonického namáhání během vrásnění. Tyto diskontinuity v horninovém masivu určovaly, kudy bude postupovat zvětrávání a eroze, a tím pádem i výslednou podobu skalních tvarů.

Puklinové systémy v žulách Devíti skal vykazují charakteristické směry, které odpovídají orientaci hlavních variských struktur. Převažují pukliny orientované ve směru severovýchod–jihozápad, což odpovídá směru hlavního variského kompresního napětí. Kolmo na ně se vyvinuly pukliny ve směru severozápad–jihovýchod. Tento ortogonální systém puklin rozdělil horninový masiv na bloky různých velikostí, přičemž intenzivnější zvětrávání probíhalo podél hustěji rozpukaných zón, zatímco kompaktnější bloky odolávaly erozi a postupně vyčnívaly nad okolní terén.

Velmi důležitou roli sehrály také horizontální pukliny, označované jako deskvamační nebo odlučné plochy, které vznikají v důsledku odlehčení horninového masivu po erozi nadloží. Jak byly variské horniny postupně odhalovány denudací, docházelo k expanzi materiálu a vzniku subhorizontálních puklin paralelních s povrchem. Tento proces přispěl k charakteristickému zaoblenému tvaru skalních výchozů a k odlučování skalních bloků ve formě slupek, což je jev označovaný jako exfoliace.

Nelze opomenout ani vliv variského vrásnění na hydrotermální aktivitu, která zanechala v horninách Devíti skal výrazné stopy v podobě křemenných žil a pegmatitových těles. Tyto pozdně magmatické produkty pronikaly do puklin v tuhnoucím granitoidu a vyplňovaly je minerálními roztoky bohatými na křemen, živce a slídy. Křemenné žíly jsou dnes dobře patrné na povrchu skalních výchozů jako světlé pruhy odolnější vůči zvětrávání než okolní hornina. Pegmatity pak představují unikátní mineralogické lokality, kde se vyskytují velké krystaly turmalínu, berylu a dalších minerálů.

Geologie Devíti skal je tedy přímým svědectvím o dramatických událostech variského vrásnění, které před stovkami milionů let přetvořily podobu celého evropského kontinentu. Každý skalní výchoz, každá puklina a každá minerální žíla vypráví příběh o obrovských silách, které formovaly zemskou kůru, a připomíná, že krajina, kterou dnes vnímáme jako statickou a neměnnou, je ve skutečnosti výsledkem nepřetržitého geologického vývoje trvajícího miliony let.

Devět skal není jen devět kamenných velikánů trčících k nebi, ale celá kniha dějin Země, psaná jazykem krystalů, zlomů a času, který si ani neumíme představit. Každá skála je kapitolou, každá vrstva horniny větou a každý minerál slovem, jež nám příroda zanechala jako svědectví o proměnách světa dávno před příchodem člověka.

Radovan Hájíček

Mrazové zvětrávání jako klíčový geomorfologický proces

Mrazové zvětrávání představuje jeden z nejdůležitějších procesů, které formovaly a stále formují podobu vrcholové partie Devíti skal na Vysočině. Tento geomorfologický jev, odborně označovaný také jako gelivace nebo mrazové tříštění hornin, zanechal na zdejší krajině nesmazatelné stopy, jež jsou patrné každému, kdo se vydá prozkoumat rozlehlé kamenné moře rozložené po svazích tohoto výjimečného přírodního útvaru.

Podstatou celého procesu je fyzikální vlastnost vody, která při zamrzání zvětšuje svůj objem přibližně o devět procent. Voda proniká do nejjemnějších puklin a mikrotrhlin v hornině, a jakmile teplota klesne pod bod mrazu, začne expandovat s obrovskou silou, která dokáže překonat pevnost i velmi odolných hornin. Na Devíti skalách tvoří geologický podklad především ruly a migmatity, tedy horniny vzniklé za podmínek vysokého tlaku a teploty v průběhu variského vrásnění, které proběhlo přibližně před třemi sty miliony let. Tyto horniny jsou sice mimořádně pevné a odolné vůči chemickému zvětrávání, avšak jejich vnitřní struktura obsahuje četné systémy puklin a diskontinuit, které mrazovému zvětrávání přímo nahrávají.

Klíčovou roli hraje také střídání teplot kolem bodu mrazu, takzvaný mrazový cyklus. Čím více přechodů přes nulový stupeň Celsia hornina za rok zažije, tím intenzivnější je rozpad. Vrcholová poloha Devíti skal ve výšce přes 836 metrů nad mořem zajišťuje, že počet těchto mrazových cyklů je zde výrazně vyšší než v nižších polohách okolní krajiny. Historicky, zejména v období pleistocénu, kdy podnebí bylo výrazně chladnější a surovější, probíhalo mrazové zvětrávání na tomto místě s intenzitou, která je dnes jen těžko představitelná. Právě tehdy vznikla většina kamenných bloků a balvanů, které dnes tvoří charakteristické skalní skupiny a kamenná moře, jež jsou hlavním vizuálním symbolem celé lokality.

Geologické složení zdejších hornin hraje při mrazovém zvětrávání zcela zásadní roli. Ruly a migmatity, které tvoří geologický základ Devíti skal, mají výraznou foliaci, tedy vrstevnatost vzniklou při metamorfóze. Tato foliace vytváří přirozené plochy slabosti, podél nichž voda snáze proniká do nitra horniny a podél nichž se také přednostně šíří trhliny způsobené mrazovým tlakem. Výsledkem je, že hornina se rozpadá do charakteristických deskovitých nebo hranatých bloků, jejichž tvar odpovídá orientaci foliačních ploch. Tento mechanismus je dobře patrný na četných odkryvech a přirozených výchozech v okolí hlavního skalního hřebene.

Nelze opominout ani vliv chemického složení hornin na průběh mrazového zvětrávání. Ruly a migmatity obsahují různé minerály s odlišnými koeficienty tepelné roztažnosti, což znamená, že při teplotních výkyvech se jednotlivé minerální zrna roztahují a smršťují různou měrou. Toto takzvané insolační nebo termální zvětrávání spolupůsobí s mrazovým zvětráváním a dohromady tyto procesy způsobují postupné uvolňování minerálních zrn a dezintegraci horniny na povrchu. Živce, křemen a slídy, které jsou hlavními minerálními složkami zdejších hornin, reagují na teplotní změny každý jinak, a jejich vzájemné pnutí přispívá k praskání horniny i bez přítomnosti vody.

Výsledkem tisíciletého působení mrazového zvětrávání je jedinečná geomorfologická krajina, která nemá v rámci České vysočiny mnoho srovnatelných protějšků. Rozlehlá kamenná moře, místně nazývaná také kamenné sutě nebo blokoviště, jsou přímým dokladem intenzivní periglaciální aktivity, která zde probíhala zejména v posledních glaciálních a postglaciálních obdobích. Bloky hornin různých velikostí, od malých úlomků po obrovské balvany vážící desítky tun, leží rozházeny po svazích v chaotickém uspořádání, které je ve skutečnosti výsledkem velmi zákonitých fyzikálních procesů. Větší bloky se při pohybu po svahu dostávají dále od místa svého vzniku, zatímco jemnější materiál zůstává blíže zdrojové oblasti, čímž vzniká charakteristické třídění materiálu podle velikosti.

Mrazové zvětrávání na Devíti skalách neprobíhá pouze v historickém kontextu, ale pokračuje, byť v pomalejším tempu, i dnes. Každá zima přináší nové mrazové cykly, každé jaro odhaluje nové praskliny a uvolněné úlomky. Geologická dynamika tohoto místa je živá a nepřetržitá, i když v lidském měřítku času se změny zdají být nepatrné. Devět skal tak zůstává fascinujícím přírodním laboratořem, kde lze studovat základní geomorfologické procesy v přímém kontaktu s horninou, která nese v sobě zapsanou celou geologickou historii tohoto pozoruhodného koutu Vysočiny.

Vznik charakteristických žulových a rulových skalních hradeb

Celá oblast Devíti skal na Českomoravské vrchovině představuje jedno z nejpozoruhodnějších geologických dědictví středoevropského prostoru, přičemž vznik tamních skalních útvarů je výsledkem složitého a časově nesmírně rozsáhlého geologického vývoje. Abychom pochopili, jak tyto impozantní žulové a rulové hradby vlastně vznikly, musíme se vrátit hluboko do minulosti, do doby, kdy na místě dnešní vrchoviny probíhaly procesy, jež jsou pro laika těžko představitelné svým rozsahem i intenzitou.

Základní horniny, z nichž jsou Devět skal budovány, patří ke dvěma hlavním typům – žule a rule. Obě tyto horniny mají svůj původ v hlubinných procesech variského vrásnění, které probíhalo přibližně před 380 až 300 miliony lety. V tomto období docházelo ke kolizi kontinentálních desek, přičemž obrovský tlak a teplota způsobovaly jednak přetavování hornin v magma, jednak jejich metamorfózu, tedy přeměnu bez úplného roztavení. Žuly vznikaly pomalým tuhnutím magmatu v hloubkách zemské kůry, zatímco ruly jsou přeměněnými horninami, které prošly vysokoteplotní a vysokotlakovou metamorfózou. Oba procesy probíhaly souběžně a jejich výsledkem je pestrá mozaika hornin, kterou dnes v oblasti Devíti skal nacházíme.

Po ztuhnutí a přeměně hornin následovalo dlouhé období denudace, tedy postupného odstraňování nadložních vrstev erozí. Tento proces trval desítky až stovky milionů let a postupně obnažoval dříve hluboce pohřbené žuly a ruly. Právě toto odhalení hornin, které vznikly v podmínkách vysokého tlaku, bylo klíčovým předpokladem pro vznik dnešního skalního reliéfu. Jakmile se horniny dostaly blíže k povrchu, začaly reagovat na nové podmínky prostředí – nižší tlak a přítomnost vody způsobovaly jejich postupné rozpukání podél přirozených puklin a diskontinuit.

Systém puklin v žulách a rulách Devíti skal není náhodný. Horniny jsou rozpukány ve třech hlavních směrech, přičemž jeden systém puklin je přibližně horizontální a vznikl dekompresí po odlehčení nadloží, zatímco dva vertikální systémy jsou výsledkem tektonických napětí v zemské kůře. Toto trojdimenzionální puklinové schéma bylo základní podmínkou pro vznik charakteristických kvádrových a deskových skalních tvarů, které jsou pro Devět skal tak typické.

Rozhodující roli ve finálním formování skalních hradeb sehrály klimatické výkyvy čtvrtohor, tedy posledních přibližně dvou milionů let. Střídání ledových a meziledových dob způsobovalo intenzivní fyzikální zvětrávání hornin, při němž voda pronikající do puklin zamrzala a svým rozpínáním rozrušovala skalní hmotu. Tento proces, nazývaný mrazové zvětrávání nebo gelivace, byl v podmínkách periglaciálního klimatu mimořádně účinný. Bloky hornin se oddělují podél puklin a postupně se hromadí u paty skalních výchozů jako charakteristické kamenné moře nebo balvanová pole, která jsou v okolí Devíti skal rovněž hojně zastoupena.

Nelze přehlédnout ani roli chemického zvětrávání, které probíhalo zejména v teplejších a vlhčích meziledových obdobích. Kyselé srážkové vody reagovaly s minerály v žule a rule, přičemž docházelo k postupnému rozpouštění živců a vzniku jílových minerálů. Tento proces probíhal nerovnoměrně – intenzivněji podél puklin a na místech s větší dostupností vody – a vedl ke vzniku zaoblených skalních tvarů, tzv. voštinového zvětrávání a různých typů skalních dutin. Výsledkem kombinace fyzikálního a chemického zvětrávání jsou dnešní bizarní tvary skalních bloků, které připomínají hradní věže, pilíře nebo mohutné zdi.

Specifickým fenoménem jsou tzv. tory, tedy izolované skalní skupiny tyčící se nad okolním terénem, které jsou pro Devět skal naprosto charakteristické. Jejich vznik je spojen s procesem selektivního zvětrávání – hornina byla zvětrávána nerovnoměrně v závislosti na hustotě puklin, přičemž méně rozpukané partie odolávaly zvětrávání lépe a postupně vyčnívaly nad okolní zvětralý materiál. Samotný název Devět skal pak odkazuje právě na tuto skupinu výrazných skalních výchozů, které dominují vrcholové části hřbetu a jsou viditelné z velkých vzdáleností.

Celý tento geologický příběh, trvající stovky milionů let, dal vzniknout krajině, která je dnes chráněna jako přírodní rezervace a která láká geology, přírodovědce i turisty z celé republiky. Každý skalní blok, každá puklina a každý zaoblený povrch jsou němými svědky procesů, jež formovaly tuto část Českomoravské vrchoviny po nepředstavitelně dlouhou dobu.

Tektonické zlomy ovlivňující reliéf Devíti skal

Území Devíti skal představuje z geologického hlediska mimořádně zajímavou oblast, jejíž současná podoba je výsledkem dlouhodobého působení tektonických sil, které zásadním způsobem ovlivnily celkový reliéf tohoto vrcholového hřbetu Českomoravské vrchoviny. Tektonické zlomy, které prostupují podložím Devíti skal, patří k nejdůležitějším faktorům formujícím zdejší krajinu, přičemž jejich vliv lze sledovat jak v makroměřítku celého hřbetu, tak v detailním uspořádání jednotlivých skalních útvarů.

Geologické srovnání: Devět skal a okolní vrcholy Českomoravské vrchoviny

Parametr	Devět skal	Žákova hora	Křížový kámen	Lisovský kopec
Nadmořská výška	836 m n. m.	810 m n. m.	793 m n. m.	771 m n. m.
Geologický typ horniny	Migmatit, rula	Rula, migmatit	Žula (granit)	Rula
Stáří hornin	~600 mil. let (proterozoikum)	~580 mil. let (proterozoikum)	~300 mil. let (karbon)	~580 mil. let (proterozoikum)
Geologická jednotka	Moldanubikum	Moldanubikum	Moldanubikum	Moldanubikum
Typ skalního útvaru	Tor (mrazový skalní útvar)	Zaoblený vrchol	Izolovaný skalní výchoz	Zalesněný hřbet
Počet skalních bloků	9 hlavních skupin	3–4 výchozy	1 dominantní výchoz	2–3 výchozy
Vznik skalního reliéfu	Periglaciální mrazové zvětrávání (pleistocén)	Periglaciální zvětrávání	Chemické zvětrávání žuly	Periglaciální zvětrávání
Chráněné území	NPR Devět skal (CHKO Žďárské vrchy)	CHKO Žďárské vrchy	CHKO Žďárské vrchy	CHKO Žďárské vrchy
Nejvyšší bod regionu	Ano – nejvyšší bod Žďárských vrchů	Ne	Ne	Ne
Přítomnost rašeliniště	Ano (vrchovištní rašeliniště)	Částečně	Ne	Ne
Turistická přístupnost	Značená turistická stezka	Značená turistická stezka	Omezený přístup	Lesní cesty

Základní geologická stavba oblasti je tvořena migmatitizovanými rulami a biotitickými pararulami, které vznikly v průběhu variského vrásnění a byly následně podrobeny intenzivní tektonické činnosti. Právě tato tektonická aktivita způsobila, že horniny jsou na mnoha místech silně rozpukané a postižené systémy zlomů různých směrů. Dominantní zlomové systémy zde sledují převážně severozápadní až jihovýchodní směr, který odpovídá hlavnímu strukturnímu trendu Českomoravské vrchoviny jako celku, avšak lokálně se uplatňují i zlomy orientované ve směru severovýchodním až jihozápadním.

Tyto křížící se systémy zlomů vytvořily v podloží Devíti skal charakteristickou síť puklin a poruchových zón, podél nichž docházelo k diferenciálním pohybům jednotlivých ker zemské kůry. Výsledkem těchto pohybů je asymetrické uspořádání reliéfu, kdy na jedné straně hřbetu nacházíme strmější svahy podmíněné přímým tektonickým omezením, zatímco na straně druhé se terén pozvolna svažuje v souladu s obecným sklonem geologických struktur. Zlomové plochy, které byly v průběhu geologické historie opakovaně reaktivovány, umožnily selektivní erozi podél tektonicky oslabených zón, což vedlo k vytvoření charakteristických depresí a údolí, jež dnes obklopují vlastní skalnatý hřbet.

Zvláštní pozornost zasluhuje vztah tektonických zlomů k prostorovému rozmístění samotných skalních výchozů. Jednotlivé skály, které daly celé lokalitě její příznačné jméno, jsou situovány podél tektonicky podmíněných linií, přičemž jejich vzájemné rozmístění odráží hustotu a orientaci dominantních puklin v hornině. Tam, kde jsou pukliny hustší a kde se kříží zlomové systémy různých směrů, docházelo k intenzivnějšímu zvětrávání a odnosu materiálu, takže mezi skalními bloky vznikly charakteristické mezery a průchody. Naopak v místech, kde je hornina méně postižena tektonickými poruchami, zachovaly se mohutnější skalní masivy odolávající erozi.

Mrazové zvětrávání, které bylo v periglaciálním prostředí pleistocénních dob zvláště intenzivní, využívalo přesně těch slabých míst, která předurčily tektonické zlomy. Voda pronikající do puklin a střídavě zamrzající a rozmrzající rozšiřovala existující diskontinuity a postupně rozvolňovala skalní bloky. Tento proces, označovaný jako gelivace nebo mrazová deskvamace, byl tedy přímo řízen předchozí tektonickou historií oblasti a bez existence zlomových systémů by výsledný reliéf vypadal zcela odlišně.

Zlomová tektonika ovlivnila také hydrologické poměry v okolí Devíti skal, neboť podél tektonicky oslabených zón dochází k preferenčnímu pohybu podzemní vody. Prameny a podmáčená místa se na svazích pod skalnatým hřbetem vyskytují právě tam, kde zlomové zóny umožňují výstup podzemní vody na povrch. Tato skutečnost má přímý dopad na intenzitu chemického zvětrávání hornin, protože voda obohacená o rozpuštěné látky reaguje s minerály rul a způsobuje jejich postupný rozpad, čímž dále modeluje reliéf v souladu s tektonickým předkresem.

Celkově lze říci, že tektonické zlomy představují základní strukturní rámec, bez jehož pochopení nelze plně vysvětlit ani vznik, ani současnou podobu reliéfu Devíti skal. Jsou to právě tyto neviditelné linie v hloubi hornin, které po miliony let určovaly, kde bude krajina klesat a kde naopak odolávat erozi, kde se budou hromadit sedimenty a kde bude hornina vyčnívat do výšky jako svědek dávných geologických dějů.

Periglaciální procesy během pleistocénu formovaly krajinu

Během pleistocénu, tedy v době ledové, která trvala přibližně od 2,6 milionu let do zhruba 11 700 let před naším letopočtem, docházelo na území dnešní Vysočiny k intenzivním periglaciálním procesům, jež zásadním způsobem přetvářely podobu zdejší krajiny. Oblast Devíti skal, která představuje nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny s nadmořskou výškou přesahující 836 metrů, nesla tyto procesy obzvláště výrazně, a jejich stopy jsou patrné dodnes v podobě charakteristických geomorfologických tvarů a specifického uspořádání skalních útvarů.

Periglaciální prostředí se vyznačuje přítomností permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdy, a střídáním cyklů mrznutí a tání, které mají na horniny a půdní pokryv devastující účinky. V případě Devíti skal hrála klíčovou roli především geologie tohoto místa, protože zdejší horniny tvoří zejména migmatity a ruly, tedy metamorfované horniny proterozoického a starohorního stáří, které jsou součástí moldanubického plutonu. Tyto horniny mají specifickou strukturu s výraznými systémy puklin a diskontinuit, podél nichž mohla voda pronikat do hloubky, tam zamrzat a svým rozpínáním horninu postupně rozrušovat.

Proces označovaný jako mrazové zvětrávání, nebo také gelifrakcí, způsoboval, že se z původně celistvých skalních masivů postupně odlupovaly a odlamovaly bloky hornin různých velikostí. Tento mechanismus byl na Devíti skalách mimořádně účinný právě proto, že zdejší metamorfované horniny obsahují množství mikropuklin a krystalografických ploch, podél nichž se mrazové tlaky šířily s největší efektivitou. Výsledkem tohoto dlouhodobého procesu jsou charakteristické skalní hradby a izolované skály, které dnes tvoří dominantu celé lokality a které jsou výsledkem selektivního zvětrávání odolnějších partií hornin oproti méně odolným partiím okolním.

Soliflukce, tedy pomalé stékání rozmrzající půdy a zvětralinového pláště po svazích, zanechala na okolních svazích Devíti skal zřetelné terénní tvary. Během letních měsíců, kdy horní vrstva permafrostu roztávala, vznikala na nepropustném podloží zmrzlé půdy vrstva rozbředlého materiálu, který se pod vlivem gravitace přemísťoval po svazích dolů. Tento materiál se hromadil v úžlabinách a při úpatích svahů, kde vytvářel charakteristické akumulace hrubozrnného materiálu označované jako kamenná moře nebo kamenné proudy. Zbytky těchto periglaciálních akumulací lze v okolí Devíti skal nalézt dodnes, přestože jsou z velké části překryty mladšími holocénními sedimenty a vegetačním pokryvem.

Důležitou roli v modelaci zdejší krajiny sehrály také kryogenní pochody v půdě, mezi nimiž vynikají zejména různé formy mrazového třídění materiálu. Střídáním mrznutí a tání docházelo k vertikálnímu i horizontálnímu přemísťování částic různých velikostí, přičemž hrubší materiál byl vytlačován na povrch a na okraje polygonálních struktur, zatímco jemnozrnnější materiál zůstával uprostřed. Tyto struktury, označované jako tříděné půdní polygony nebo kamenné věnce, jsou typickým projevem periglaciálního prostředí a jejich relikty lze v různé míře zachování identifikovat i v okolí nejvyššího vrcholu Českomoravské vrchoviny.

Geologie Devíti skal tedy představuje fascinující záznam dlouhodobých přírodních procesů, v nichž se prolínají stovky milionů let starý metamorfní základ s relativně mladými kvartérními přeměnami způsobenými klimatickými výkyvy pleistocénu. Skalní útvary, které dnes přitahují pozornost geologů, turistů i milovníků přírody, jsou výsledkem komplexní souhry mezi odolností hornin, klimatickými podmínkami a geomorfologickými procesy, jež formovaly tuto krajinu po desetitisíce let. Pochopení periglaciálních procesů je proto nezbytným předpokladem pro správnou interpretaci zdejší geologické stavby a pro ocenění jedinečnosti tohoto místa v kontextu celé středoevropské geomorfologie.

Výskyt vzácných minerálů v okolních horninách

V bezprostředním okolí Devíti skal, jednoho z nejvýznamnějších geologických lokalit na Českomoravské vrchovině, se vyskytuje celá řada vzácných minerálů, jejichž přítomnost úzce souvisí s geologickou stavbou tohoto území. Samotný název Devět skal odkazuje na skupinu skalních výchozů, které tvoří dominantu této oblasti, přičemž jejich geologické podloží skrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Základní horninou celého masivu je biotitická žula až granodiorit moldanubického plutonu, který vznikl v průběhu variského vrásnění přibližně před 300 až 350 miliony let. Tato magmatická hornina prošla složitým vývojem, během něhož docházelo k diferenciaci taveniny a postupnému vylučování různých minerálních složek. Právě tento proces byl zodpovědný za vznik celé řady neobvyklých minerálních asociací, které jsou dnes předmětem zájmu mineralogů i geologů.

V pegmatitových žilách, které prostupují okolní horniny v okolí Devíti skal, byly zaznamenány výskyty turmalínu ve varietě skoryl, jehož černé sloupečkovité krystaly dosahují někdy délky několika centimetrů. Turmalín zde tvoří charakteristické shluky v hrubozrnné pegmatitické hmotě spolu s křemenem a živci. Neméně zajímavý je výskyt granátu almandinu, který se vyskytuje v okolních svorech a rulách jako drobné červenohnědé krystalky dodekaedrickéhé habitu. Tyto granáty jsou dokladem vysokotlakých a vysokoteplotních podmínek, za nichž vznikaly okolní metamorfované horniny.

Mezi vzácnější minerály, které byly v širším okolí Devíti skal zdokumentovány, patří beryl, vyskytující se opět v pegmatitových žilách. Jeho zelenkavé až namodralé krystaly hexagonálního průřezu představují mineralogicky cenný nález, i když jejich rozměry zpravidla nedosahují gemologické kvality. Přítomnost berylu svědčí o obohacení pegmatitické taveniny prvky vzácných zemin a lehkými kovy, což je typický jev pro moldanubické pegmatity obecně.

Zvláštní pozornost zasluhují také výskyty apatitu v okolních horninách, kde tvoří drobné šestibokéhé sloupečky typicky zelenavé až žlutavé barvy. Apatit je v tomto prostředí považován za akcesorický minerál, jeho přítomnost však dokládá specifické geochemické podmínky při krystalizaci magmatitu. V některých lokalitách v okolí Devíti skal byl rovněž zaznamenán zirkon, jehož drobné tetragonální krystalky jsou díky své chemické odolnosti zachovány i v silně zvětralých polohách hornin.

Metamorfované horniny v bezprostředním okolí, především různé typy svorů a rul, jsou zdrojem dalších mineralogických zajímavostí. Staurolit, minerál typický pro středně metamorfované horniny, byl nalezen v podobě charakteristických hnědočervených krystalů, které někdy tvoří typická prorostlice ve tvaru kříže. Tento minerál je výborným indikátorem podmínek metamorfózy a pomáhá geologům rekonstruovat teplotní a tlakové poměry, za nichž okolní horniny vznikaly.

Nelze opomenout ani výskyty sillimanitu a kyanitu, dvou polymorfních modifikací hlinitého silikátu Al₂SiO₅, které jsou přítomny v různých polohách okolních metamorfitů. Zatímco sillimanit indikuje vysokoteplotní podmínky metamorfózy, kyanit svědčí o prostředí vysokých tlaků. Jejich společná přítomnost v relativně blízkém okolí Devíti skal naznačuje složitou metamorfní historii celého území, během níž docházelo k výrazným změnám fyzikálně-chemických podmínek.

Výzkum vzácných minerálů v okolí Devíti skal přispívá nejen k poznání mineralogického bohatství Českomoravské vrchoviny, ale také k hlubšímu pochopení geologické evoluce celého moldanubika. Každý nový nález rozšiřuje mozaiku poznatků o procesech, které formovaly toto území v průběhu stovek milionů let, a připomíná, že i zdánlivě prostá skalní skupina může skrývat fascinující příběh zapsaný v krystalových mřížkách minerálů.

Devět skal jako součást Českomoravské klenby

Devět skal představuje jeden z nejvýznamnějších geomorfologických celků na území České republiky, přičemž jeho postavení v rámci Českomoravské klenby je naprosto klíčové pro pochopení geologického vývoje celé oblasti. Tato vrchovina, tyčící se do výšky 836 metrů nad mořem, není jen pouhým kopcem uprostřed Vysočiny – je živým svědectvím dávných geologických procesů, které formovaly středoevropskou pevninu po stovky milionů let.

Geologická stavba Devíti skal je úzce spjata s Českomoravskou vrchovinou, jejíž páteř tvoří právě tento masiv. Z hlediska petrografie se jedná především o biotitické a dvojslídné granity, které vznikly v průběhu variského vrásnění přibližně před 300 až 350 miliony let. Tato hornina je charakteristická svou hrubozrnnou strukturou a vysokou odolností vůči zvětrávání, což vysvětluje, proč právě Devět skal odolávalo erozi po celá geologická období a zachovalo si svůj dominantní charakter v krajině.

Českomoravská klenba jako celek představuje asymetrickou antiklinální strukturu, jejíž osa probíhá přibližně ve směru severozápad–jihovýchod. Devět skal leží v samém srdci tohoto geologického útvaru a tvoří jeho nejvyšší bod na moravské straně. Zatímco česká strana klenby se sklání pozvolna do Čech, moravský svah je výrazně strmější, což je patrné i při pohledu na hydrografii oblasti – vody odtékající na západ putují do povodí Sázavy a následně do Vltavy, zatímco na východní straně se rodí přítoky Svratky a Oslavy, které ústí do Moravy.

Skalní útvary, které daly celé lokalitě jméno, jsou produktem selektivního zvětrávání granitového masivu. Fyzikální i chemické zvětrávání působilo po tisíciletí na méně odolné části horniny, zatímco pevnější bloky zůstaly stát jako bizarní skalní věže a skupiny. Tento proces, označovaný jako granit-tors nebo kryogenní modelace, probíhal zejména v průběhu pleistocenních glaciálů, kdy mrazové zvětrávání dosahovalo maximální intenzity. Výsledkem jsou malebné skalní skupiny, které dnes tvoří dominantu celé oblasti a lákají geology i turisty z celé republiky.

Z hlediska tektoniky je oblast Devíti skal zajímavá také přítomností zlomových systémů, které se kříží pod masivem a ovlivňují jak morfologii terénu, tak i hydrologické poměry. Některé prameny v okolí vrcholu jsou vázány právě na tyto tektonické linie, podél nichž cirkuluje podzemní voda. Zlomy mají převážně severovýchodní až jihozápadní orientaci a jsou součástí rozsáhlejšího systému poruch, které procházejí celou Českomoravskou vrchovinou.

Nelze opomenout ani metamorfované horniny, které se vyskytují v bezprostředním okolí granitového jádra. Ruly, svory a amfibolity, které obklopují granitový masiv, jsou pozůstatkem původních sedimentárních a vulkanických hornin, jež byly přeměněny vysokými teplotami a tlakem při intruzi magmatu. Kontaktní aureola kolem granitového tělesa je dodnes patrná a studium těchto hornin přináší cenné informace o podmínkách, za nichž magma pronikalo do zemské kůry.

Devět skal jako součást Českomoravské klenby tedy není jen geografickým pojmem, ale komplexním geologickým fenoménem, jehož studium přispívá k pochopení vývoje celého středoevropského prostoru. Každý skalní blok, každá puklina a každý pramen v této oblasti nese v sobě stopu dlouhé geologické historie, která začala hluboko v paleozoiku a pokračuje dodnes v podobě pomalých, ale neustávajících geomorfologických procesů.

Hydrologický vliv geologického podloží na místní prameny

Geologické podloží oblasti Devět skal představuje fascinující mozaiku hornin, které přímo ovlivňují charakter místních vodních zdrojů a pramenů. Celá tato oblast leží na rozhraní několika geologických celků, přičemž dominantní roli hrají především metamorfované horniny moldanubického plutonu a svratecké klenby, které se zde prolínají způsobem, jenž nemá v rámci Vysočiny příliš mnoho paralel. Právě tato geologická rozmanitost vytváří podmínky pro vznik specifických hydrologických poměrů, jež jsou patrné v charakteru místních pramenů.

Voda, která se vsákne do horninového podloží Devět skal, prochází složitým systémem puklin a zlomů, přičemž její chemické složení se zásadně mění v závislosti na tom, jakými horninami prochází. Ruly, migmatity a různé typy granitoidů, které tvoří základ celé oblasti, jsou horniny s velmi nízkou primární propustností, takže voda se zde pohybuje výhradně sekundární propustností, tedy puklinami a trhlinami vzniklými tektonickými pohyby nebo zvětráváním. Tato skutečnost má zásadní dopad na vydatnost i chemismus pramenů.

Prameny vyvěrající v okolí Devět skal jsou charakteristické svou velmi nízkou mineralizací a měkkou, kyselou vodou, což je přímým důsledkem průchodu vody kyselými metamorfovanými a magmatickými horninami. Hodnoty pH se pohybují hluboko pod neutrální hranicí, přičemž obsah rozpuštěných pevných látek je mimořádně nízký. Takové vody jsou typické pro oblasti budované krystalickými horninami starohorního a prvohorního stáří, kam Devět skal bezesporu náleží.

Zlomy a tektonické linie, které jsou v oblasti dobře zdokumentovány, fungují jako preferenční dráhy pro pohyb podzemní vody. Podél těchto struktur dochází k soustřeďování výtoku a vzniku pramenních skupin, které jsou rozmístěny v krajině zdánlivě nepravidelně, avšak při podrobnějším geologickém mapování je zřejmé, že jejich rozmístění přesně kopíruje průběh tektonických linií. Severovýchodní a jihozápadní směry zlomů, které jsou v oblasti Devět skal dominantní, tak nepřímo určují, kde a v jakém množství voda na povrch vystupuje.

Důležitou roli hraje také hloubka zvětrávání hornin. V nejvyšších polohách hřbetu, kde se nachází vlastní vrchol Devět skal, je zvětralinový plášť relativně tenký a propustnost podloží nízká. To způsobuje, že srážkové vody zde mají tendenci odtékat po povrchu nebo mělce pod ním, aniž by se dostaly do hlubšího oběhu. Naopak ve svažitých partiích pod vrcholem, kde jsou zvětraliny mocnější a kde se uplatňují zmíněné tektonické struktury, dochází k infiltraci do větších hloubek a následnému vývěru v podobě vydatnějších a teplotně stabilnějších pramenů.

Chemické analýzy místních pramenů opakovaně potvrzují dominanci vápníkovo-hořečnaté složky s výraznou převahou hydrogenuhličitanů, přičemž tento obraz odpovídá geochemickému charakteru hornin, jimiž voda prochází. Přítomnost biotitických rul a amfibolitů v geologickém podloží přispívá k obohacení vody hořčíkem, zatímco živcové složky granitoidů dodávají vodě draslík a sodík. Celková mineralizace však zůstává výrazně pod hodnotami typickými pro karbonátové oblasti, což je jeden z nejnápadnějších hydrologických rysů celého území.

Sezónní variabilita vydatnosti pramenů je v oblasti Devět skal poměrně výrazná, neboť nízká akumulační schopnost krystalického podloží neumožňuje dlouhodobé vyrovnávání výkyvů srážek. Po vydatných deštích nebo jarním tání sněhu vydatnost pramenů rychle narůstá, zatímco v suchých letních měsících nebo v zimě při zamrzlém povrchu výrazně klesá. Tato nestabilita je přímým odrazem geologické stavby území a odlišuje místní prameny od zdrojů vázaných na karbonátové nebo silně propustné pískovcové oblasti, kde je podzemní zásobník mnohem kapacitní a výkyvy se projevují s výrazným zpožděním.

Zvláštní pozornost si zaslouží i vliv čtvrtohorních sedimentů, které se v terénních depresích a údolích akumulovaly ve formě rašelinišť a podmáčených luk. Tato organická tělesa fungují jako přirozené retenční nádrže, které zadržují vodu a postupně ji uvolňují do podzemního oběhu. Rašeliniště v okolí Devět skal tak mají nezastupitelný hydrologický význam a jejich přítomnost přímo ovlivňuje charakter pramenů vyvěrajících v jejich okolí. Voda procházející rašeliništěm je obohacena huminovými kyselinami, což se projevuje její typicky nahnědlou barvou a ještě nižšími hodnotami pH, než jaké jsou typické pro prameny vyvěrající přímo z krystalického podloží.

Ochrana geologického dědictví v rámci CHKO Žďárské vrchy

Geologické dědictví Žďárských vrchů představuje neoddělitelnou součást přírodního bohatství této oblasti, přičemž jeho ochrana je zakotvena v samotném poslání Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Skalní útvary, mezi nimiž zaujímá výjimečné postavení lokalita Devět skal, jsou chráněny nejen jako esteticky působivé krajinné prvky, ale především jako svědkové složitých geologických procesů, které formovaly tuto část Českomoravské vrchoviny po stovky milionů let. Ochrana těchto míst není samoúčelná – vychází z vědeckého poznání, že každý skalní výchoz, každá puklina a každý balvan nesou v sobě záznam dávné minulosti Země.

Devět skal jako nejvyšší bod Žďárských vrchů a zároveň jako geologicky mimořádně hodnotná lokalita požívá zvláštní pozornosti správy CHKO. Žulové a rulové skalní skupiny, které tvoří charakteristický siluetu tohoto vrcholu, jsou produktem variského vrásnění a následných procesů zvětrávání, odnosu a mrazového rozpadu hornin. Právě mrazové zvětrávání, které probíhalo zejména v období pleistocénu, dalo vzniknout typickým tvarům skalních hradeb a izolovaných balvanů, jež dnes tvoří nezaměnitelný ráz krajiny. Ochrana těchto útvarů v rámci CHKO spočívá mimo jiné v regulaci pohybu návštěvníků, v zamezení neoprávněného odběru hornin a v monitoringu přirozeného vývoje skalních povrchů.

Správa CHKO Žďárské vrchy spolupracuje s odborníky z geologických pracovišť, aby bylo možné průběžně hodnotit stav geologicky cenných lokalit. Geologický průzkum oblasti Devíti skal přinesl poznatky o složení hornin, jejich stáří a o procesech, které vedly k jejich současné podobě. Dominantní horninou jsou zde biotitické pararuly a migmatity, které vznikly přeměnou původních sedimentárních hornin za vysokých teplot a tlaků v hloubkách zemské kůry. Tyto horniny jsou součástí moldanubického krystalinika, jedné z nejstarších geologických jednotek na území České republiky. Jejich stáří se odhaduje na více než 500 milionů let, což z lokality Devět skal činí místo s mimořádnou geologickou hodnotou.

Ochrana geologického dědictví v CHKO Žďárské vrchy se neomezuje pouze na pasivní konzervaci přírodních útvarů. Správa oblasti aktivně pracuje na popularizaci geologické hodnoty krajiny, a to prostřednictvím naučných stezek, informačních panelů a vzdělávacích programů pro školy i veřejnost. Návštěvníci, kteří přicházejí k Devíti skalám, mají tak možnost pochopit, že skalní výchozy nejsou pouhými turistickými atrakcemi, ale geologickými dokumenty, které nelze nahradit ani obnovit. Každý odlomený kus horniny nebo poškozený povrch skály znamená nenávratnou ztrátu části geologického záznamu.

Důležitou součástí ochrany je také sledování přirozeného vývoje skalních tvarů. Mrazové procesy, biologické zvětrávání způsobené lišejníky a mechem, ale i mechanické poškozování způsobené lidskou činností – to vše jsou faktory, které správa CHKO pečlivě monitoruje. Skalní skupina Devět skal je pravidelně dokumentována fotogrammetrickými metodami, které umožňují zachytit i drobné změny v morfologii povrchů a identifikovat místa potenciálního ohrožení. Tyto záznamy slouží jako podklad pro rozhodování o případných ochranných opatřeních.

Legislativní rámec ochrany geologického dědictví v CHKO Žďárské vrchy vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny, který zakazuje poškozování a ničení nerostů, hornin a paleontologických nálezů na území chráněných oblastí. Lokalita Devět skal je navíc součástí přírodní rezervace, kde platí přísná pravidla omezující zásahy do přírodního prostředí. Tato víceúrovňová ochrana zajišťuje, že geologické hodnoty oblasti budou zachovány i pro budoucí generace, které budou moci studovat a obdivovat tyto doklady dávné geologické minulosti Českomoravské vrchoviny.

Nelze opomenout ani vědecký přínos lokality pro pochopení geologické stavby střední Evropy. Výzkumy prováděné na Devíti skalách a v jejich okolí přispěly k poznání vývoje moldanubika a procesů, které formovaly zemskou kůru v tomto regionu. Každý nový geologický výzkum v oblasti CHKO Žďárské vrchy přináší další střípky do mozaiky poznání, jež pomáhá rekonstruovat dávné prostředí a podmínky, za nichž vznikaly horniny, které dnes tvoří páteř Žďárských vrchů. Ochrana těchto lokalit je tedy nejen povinností vůči přírodě, ale i investicí do budoucnosti vědeckého poznání.