Dětské trauma zhoršuje partnerské vztahy v dospělosti, potvrzuje studie UGA

Výzkumníci z University of Georgia zveřejnili 7. července 2026 studii, která potvrzuje přímou spojitost mezi traumatickými zážitky z dětství a kvalitou partnerských vztahů v dospělosti. Analýza dat více než dvou set dospělých párů odhalila, že negativní dopady raných traumat se projevují nejen v celkovém vnímání vztahu, ale také v každodenní komunikaci mezi partnery.

Hlavní autorka studie Analisa Arroyo, profesorka na UGA Franklin College of Arts and Sciences, spolu s kolegy Tedem Futrisem, Rachel Brown a Abigail Gilbert publikovala výsledky výzkumu v odborném časopise Journal of Social and Personal Relationships. Studie se zaměřila na to, jak míra prožitého dětského traumatu koreluje s konkrétními aspekty partnerského soužití, včetně pocitů osamělosti, deprese nebo chronické úzkosti.

Jedním z klíčových zjištění je, že jedinci s vysokým skóre traumatu vykazují výrazně vyšší míru osamělosti, depresivních stavů a dlouhodobé úzkosti, přičemž tyto faktory přímo ovlivňují jejich schopnost budovat a udržovat zdravé partnerské vztahy. Arroyo tento jev popsala výstižnou větou: „Dětské trauma vytváří chronické, neviditelné opotřebení nervového systému. Právě toto opotřebení se podle výzkumu promítá do způsobu, jakým lidé komunikují se svými partnery a jak vnímají kvalitu svého vztahu.

Výzkum také poukázal na zajímavé genderové rozdíly v tom, jak se trauma projevuje v partnerských vztazích. Ženy s vysokou mírou prožitého traumatu vykazovaly nižší celkovou spokojenost ve vztahu, zatímco muži ve stejné situaci sice měli negativnější pohled na svůj vztah, avšak jejich negativní vnímání se nepromítalo do spokojenosti jejich partnerek. Tento rozdíl naznačuje, že trauma může mít odlišné mechanismy dopadu v závislosti na pohlaví, což by mělo být zohledněno při případné terapeutické nebo poradenské práci s páry.

Výzkumníci při prezentaci svých závěrů použili přiléhavou analogii bankovního účtu. Každodenní drobné pozitivní interakce mezi partnery fungují jako vklady na společný emocionální účet – posilují vztah, budují důvěru a vytvářejí zásobu dobré vůle, ze které mohou partneři čerpat v náročnějších chvílích. Trauma naopak tento proces komplikuje a může způsobit, že i zdánlivě banální každodenní situace se stávají zdrojem napětí nebo nedorozumění.

Dobrou zprávou, kterou studie přináší, je zjištění, že zlepšení komunikačních dovedností může negativní dopady dětského traumatu na partnerský vztah výrazně zmírnit. Výzkumníci tak naznačují, že trauma nemusí být osudem, který partnerský vztah nevyhnutelně poškodí. Cílená práce na způsobu komunikace – ať už prostřednictvím terapie, párového poradenství nebo vědomého rozvoje vlastních dovedností – může sloužit jako účinný nástroj k překonání zátěže z minulosti.

Studie tak přichází s praktickými implikacemi nejen pro odborníky v oblasti psychologie a rodinného poradenství, ale také pro samotné páry. Uvědomění si toho, že obtíže ve vztahu mohou pramenit z hluboko zakořeněných raných zkušeností, může být prvním krokem ke konstruktivní změně. Výzkum z University of Georgia tak přispívá k širší diskusi o tom, jak minulost formuje přítomnost a jakými nástroji lze tento vliv vědomě ovlivňovat.