Finští vědci objevili pět neurofyziologických subtypů deprese na základě mozkové konektivity

Vědci z Univerzity v Helsinkách identifikovali pět odlišných neurofyziologických subtypů velké depresivní poruchy, což by mohlo v budoucnu proměnit způsob, jakým se toto onemocnění diagnostikuje a léčí. Studii, zveřejněnou 23. září 2026 v časopise Nature Mental Health, vedla Satu Palva, ředitelka tamního Neuroscience Center.

Výzkumný tým analyzoval data od 263 pacientů s depresí a 75 zdravých osob z kontrolní skupiny. K měření mozkové aktivity použili magnetoencefalografii (MEG), metodu, která umožňuje sledovat funkční propojení mezi jednotlivými oblastmi mozku s vysokým časovým rozlišením. Právě analýza vzorců této konektivity vedla k rozdělení pacientů do pěti odlišných skupin.

Ukázalo se, že jednotlivé subtypy se od sebe liší nejen mírou a charakterem symptomů, ale především zásadně odlišnými vzorci mozkové aktivity – u některých pacientů výzkumníci zaznamenali hyperkonektivitu, tedy nadměrné propojení mozkových oblastí, u jiných naopak hypokonektivitu, tedy jejich oslabené propojení.

První skupinu charakterizovala silná konektivita spojená se závažnými symptomy deprese. Druhá skupina naopak vykazovala slabou konektivitu doprovázenou mírnějším průběhem onemocnění. Třetí skupina se vyznačovala hypokonektivitou a symptomy připomínajícími posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Čtvrtá skupina byla podle výzkumníků nejvíce heterogenní – kombinovala smíšené vzorce konektivity se závažnými symptomy a zároveň se zneužíváním návykových látek. Pátou skupinu naopak spojovala hyperkonektivita, problémy se zneužíváním látek, ale menší výskyt PTSD symptomů.

„Co bylo obzvlášť zajímavé, byly kontrastní vzory mozkové aktivity,“ uvedla Satu Palva s tím, že právě tato variabilita mezi jednotlivými subtypy naznačuje, že deprese není jednotné onemocnění, ale spíše soubor odlišných stavů se společnými vnějšími projevy.

Zjištění helsinské studie by mohla mít praktický dopad na klinickou praxi. Deprese v současnosti postihuje přibližně 332 milionů dospělých po celém světě, tedy zhruba 5,2 procenta světové populace, a patří tak mezi nejrozšířenější duševní onemocnění vůbec. Přestože existuje řada léčebných postupů, od farmakoterapie po psychoterapii, jejich účinnost se u jednotlivých pacientů výrazně liší a lékaři často postupují metodou pokusu a omylu, než najdou vhodnou léčbu.

Cílem výzkumného týmu je vytvořit rámec pro personalizovanou psychiatrickou péči, který by umožnil lékařům přizpůsobit léčbu konkrétnímu neurofyziologickému profilu pacienta místo současného univerzálního přístupu. Pokud by se totiž podařilo spolehlivě identifikovat, do kterého subtypu daný pacient patří, mohlo by to pomoci předvídat, jaká terapie na něj bude s největší pravděpodobností účinkovat.

Výzkumníci zdůrazňují, že odlišení subtypů, jako je například skupina s výraznými symptomy PTSD nebo skupina spojená se zneužíváním návykových látek, může být klíčové i pro pochopení, proč někteří pacienti na standardní léčbu nereagují. U pacientů s hypokonektivitou a traumatickými symptomy by tak mohla být vhodnější terapie zaměřená na zpracování traumatu, zatímco u skupin s výraznou hyperkonektivitou by mohly lépe fungovat jiné terapeutické přístupy, včetně farmakologických.

Autoři studie zároveň upozorňují, že jde o počáteční krok a že bude potřeba další výzkum, který potvrdí stabilitu těchto subtypů na větších a různorodějších vzorcích pacientů. Přesto výsledky publikované v Nature Mental Health představují jeden z konkrétnějších pokusů propojit neurofyziologická data s klinickými projevy deprese takovým způsobem, který by mohl vést k reálné změně v diagnostice a léčbě tohoto onemocnění.