Zemřel britský filozof Bernard Bosanquet, představitel absolutního idealismu

Britský filozof Bernard Bosanquet, jedna z nejvýznamnějších postav absolutního idealismu spolu s F. H. Bradleym, zemřel 8. února 1923 v Londýně ve věku 75 let. Narodil se 14. července 1848 v Rock Hall v Northumberlandu a jeho dílo dodnes patří k důležitým kapitolám britské filozofie přelomu 19. a 20. století.

Bosanquet studoval na prestižní Harrow School v letech 1862 až 1867 a poté pokračoval na Balliol College v Oxfordu, kde strávil roky 1867 až 1870. Během studií dosáhl vynikajících výsledků – v roce 1868 získal první třídu vyznamenání v klasických moderacích a o dva roky později stejné ocenění v literae humaniores. Na jeho myšlení měli zásadní vliv oxfordští učitelé T. H. Green a Benjamin Jowett, kteří jej přivedli k německé idealistické filozofii. Bosanquetovo filozofické směřování bylo především reakcí na dominantní angloamerický empirismus a materialismus 19. století, vůči nimž stavěl myšlenkový systém inspirovaný Hegelem, Kantem, Rousseauem a klasickou řeckou filozofií, zejména Platónem.

Zlomovým okamžikem v jeho životě byla smrt otce v roce 1880, po níž se Bosanquet přestěhoval do Londýna. Tam se začal intenzivně věnovat vzdělávání dospělých a sociální práci, což ovlivnilo i směřování jeho pozdějších filozofických a politických úvah. V roce 1895 se oženil s Helen Dendy, která byla sama aktivní v oblasti sociální práce a spolupracovala s ním na řadě témat spojujících filozofii se sociální reformou.

Akademickou kariéru zúročil v roce 1903, kdy se stal profesorem morální filozofie na University of St Andrews. Na tomto postu působil až do roku 1908, kdy odešel do důchodu a usadil se v Oxshottu v hrabství Surrey. Odchod z aktivní univerzitní funkce však neznamenal konec jeho odborné činnosti – v letech 1911 a 1912 byl pozván jako Gifford Lecturer na University of Edinburgh, což patřilo k nejprestižnějším přednáškovým cyklům věnovaným otázkám náboženství, filozofie a přírodní teologie.

Za svůj život napsal nebo editoval více než dvacet knih a publikoval přibližně 150 článků, čímž se řadí mezi nejplodnější britské filozofy své generace. Jeho práce se dotýkaly témat od metafyziky přes etiku až po politickou teorii a sociální filozofii, přičemž propojení abstraktního idealistického myšlení s praktickými otázkami sociální reformy patřilo k charakteristickým rysům jeho díla.

Bosanquetův přínos oboru byl oceněn i formálním uznáním akademické obce. Od roku 1907 byl členem Britské akademie a v průběhu let obdržel čestné doktoráty od několika významných univerzit – Glasgow mu jej udělila v roce 1892, Durham v roce 1903, Birmingham v roce 1909 a St Andrews v roce 1911. Tato ocenění potvrzovala jeho postavení jednoho z nejrespektovanějších filozofů své doby ve Velké Británii.

Spolu s F. H. Bradleym Bosanquet ztělesňoval směr britského absolutního idealismu, který v tehdejší filozofické debatě představoval protipól k empirismu a pragmatismu. Jejich myšlenky, zdůrazňující jednotu skutečnosti a roli rozumu ve struktuře poznání, formovaly britskou akademickou filozofii na přelomu století, než je později vytlačily nové směry, jako byla analytická filozofie spojovaná s Bertrandem Russellem a G. E. Moorem.

Bosanquetovo dílo zůstává předmětem zájmu historiků filozofie i badatelů zabývajících se dějinami sociální politiky, protože propojovalo abstraktní teoretické úvahy s konkrétním společenským angažmá. Jeho manželka Helen Dendy Bosanquet i on sám patřili k osobnostem, které se snažily filozofické principy převádět do praktické sociální práce, což bylo v tehdejší britské intelektuální scéně poměrně neobvyklé spojení akademické teorie a veřejné angažovanosti.