Radioteleskopy VLBA změřily dráhu a hmotnosti dvojice červených trpaslíků DG CVn
19. 11. 2026
Sonda Voyager 1 dosáhne 18. listopadu vzdálenosti jednoho světelného dne od Země, tedy místa, kam by světlu letícímu rychlostí asi 300 000 kilometrů za sekundu cesta trvala celých 24 hodin. Jde o vzdálenost 25 902 068 356 kilometrů (16 094 799 096 mil). Jak uvedla redaktorka Space.com Elizabeth Howell v textu zveřejněném 17. listopadu, půjde o první umělý objekt, který takové hranice dosáhne. Sesterská sonda Voyager 2 se na stejnou vzdálenost dostane zhruba kolem roku 2035.
Podle údajů NASA se Voyager 1 vzdaluje rychlostí 3,5 astronomické jednotky za rok, zatímco Voyager 2 letí o něco pomaleji, rychlostí 3,1 astronomické jednotky za rok. Právě tento rozdíl vysvětluje, proč mezi oběma sondami zůstává výrazný odstup.
Obě sondy vzlétly v roce 1977 s odstupem přibližně dvou týdnů. Jako první odstartoval Voyager 2, a to 20. srpna 1977. Voyager 1 ho následoval 5. září 1977 z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě na raketě Titan/Centaur-6. Původním cílem mise bylo prozkoumat Jupiter a Saturn, přičemž Voyager 2 měl případně pokračovat dál k Uranu a Neptunu.
K Jupiteru dorazil jako první Voyager 1, a to 5. března 1979. Voyager 2 ho následoval o čtyři měsíce později, 9. července 1979. Po průletu kolem Saturnu se Voyager 1 vydal mimo rovinu Sluneční soustavy. U Saturnu zkoumal prstence a měsíc Titan.
Významnou roli při cestě obou sond sehrály gravitační manévry, takzvané gravity assist. Průlet kolem Jupiteru dodal oběma sondám zhruba 10 kilometrů za sekundu. U Saturnu získal Voyager 2 další přibližně 5 km/s a u Uranu asi 2 km/s. Naopak u Neptunu přišel o zhruba 2 km/s.
Mezihvězdného prostoru dosáhl Voyager 1 v roce 2012 a Voyager 2 v roce 2018. Obě sondy tak opustily oblast, kterou ovlivňuje Slunce, a pokračují v letu prostorem mezi hvězdami.
NASA počítá s tím, že na konci mise bude k obloze vysílat signály v podobě Morseovy abecedy, aby tento milník oslavila. Samotné dosažení vzdálenosti jednoho světelného dne má symbolický význam. Zároveň ilustruje, jak obrovské vzdálenosti sondy za téměř půl století překonaly, a také to, jak dlouho trvá komunikace s nimi. Signál putuje od Voyageru 1 k Zemi celý den a odpověď z pozemního pracoviště by se k sondě dostala až o další den později.
Sondy spravuje Jet Propulsion Laboratory (JPL). Jejich provoz může podle dostupných informací pokračovat do 30. let tohoto století, pokud vydrží jaderné zdroje energie, které obě sondy pohánějí. Výkon těchto zdrojů postupně klesá, a inženýři proto musí pečlivě hospodařit s dostupnou energií. Nedávno proto provedli postup označovaný jako „Big Bang“, při kterém byly na obou sondách přerozděleny zdroje energie. Cílem takových zásahů je prodloužit životnost jednotlivých přístrojů a udržet sondy v provozu co nejdéle.
Voyager 1 a Voyager 2 tak i po téměř půl století od startu zůstávají nejvzdálenějšími objekty vyslanými člověkem. Voyager 1 se vzdaluje rychleji, takže jeho náskok bude dál narůstat, a každý další rok přidá k celkové vzdálenosti dalších zhruba 3,5 astronomické jednotky. Voyager 2 se bude držet za ním a stejné hranice jednoho světelného dne dosáhne s odstupem více než jedné dekády. Do té doby budou inženýři JPL dál sledovat stav obou sond a rozhodovat, které přístroje ponechat v provozu, aby sondy mohly co nejdéle předávat vědecká data z prostoru, kam se dosud žádný jiný lidský výtvor nedostal.