Vědecké publikování čelí kritice za poplatky, které autoři platí i za vlastní výzkum

Lékařské publikování se v roce 2026 potýká s narůstající kritikou za praktiky, které podle mnoha odborníků připomínají spíše obchodní model založený na vykořisťování vědců než skutečnou podporu šíření vědeckého poznání. Britský lékař Edzard Ernst ve svém textu z 8. srpna upozorňuje, že odvětví vědeckého publikování se za poslední desetiletí proměnilo v miliardový průmysl, jehož fungování stojí v přímém rozporu se zájmy autorů i veřejnosti.

Podstatou problému je podle Ernsta skutečnost, že drtivá většina lékařského výzkumu je financována z veřejných zdrojů – vládními agenturami, charitativními nadacemi nebo univerzitami. Vědci tedy provádějí výzkum za peníze daňových poplatníků nebo dárců, ale když chtějí své výsledky publikovat, musí často sami zaplatit takzvané poplatky za zpracování článku, anglicky Article Processing Charges (APC). Tyto částky se běžně pohybují v řádu tisíců dolarů za jeden článek.

Vydavatelé si tak nechávají platit jak za vstup, tak za výstup celého procesu – instituce musí následně kupovat drahá předplatná, aby měly přístup k výzkumu, který samy financovaly a jehož autoři jsou jejich vlastní zaměstnanci. Podle Ernsta se ziskovost velkých vydavatelských domů pohybuje mezi 30 a 40 procenty, což převyšuje marže mnoha technologických firem. Klinici, výzkumníci na volné noze nebo odborníci z méně bohatých institucí, kteří nemají přístup k institucionálnímu předplatnému, jsou pak nuceni platit za každý jednotlivý článek zvlášť, což jim v praxi znemožňuje sledovat aktuální vědeckou literaturu v plném rozsahu.

Vedle tradičních velkých vydavatelství se v posledních letech rozmohl fenomén takzvaných predátorských časopisů. Tyto tituly slibují autorům rychlé recenzní řízení a rychlé publikování, ve skutečnosti však poskytují jen minimální nebo žádnou skutečnou redakční kontrolu kvality. Výsledkem je, že se do vědecké literatury dostávají práce, které by za normálních okolností recenzním řízením neprošly. Ernst upozorňuje, že takoví vydavatelé fakticky profitují z nekvalitního výzkumu a klamou tím jak odbornou, tak laickou veřejnost, která se na publikované studie spoléhá jako na ověřený zdroj informací.

Tento systém podle autora poškozuje samotnou podstatu vědecké práce. Autoři, kteří výzkum provedli, financovali a napsali, ztrácejí kontrolu nad tím, jak se s jejich prací nakládá, zatímco vydavatelé si ponechávají autorská práva a rozhodují o cenové politice přístupu. Instituce tak platí dvakrát – jednou za výzkum samotný a podruhé za to, aby se k výsledkům vlastních zaměstnanců vůbec dostaly.

Jako řešení Ernst navrhuje několik konkrétních kroků. Klíčovým prvkem by měl být přechod k modelu otevřeného přístupu (open access), kdy jsou publikované články volně dostupné všem čtenářům bez poplatků. Stejně důležité je podle něj zachování autorských práv v rukou samotných autorů, nikoli jejich převod na vydavatele. Autor rovněž zmiňuje myšlenku bojkotu knihovních předplatných ze strany akademických institucí jako nástroje nátlaku na vydavatele, aby změnili své obchodní praktiky.

Podle Ernsta by konečným cílem mělo být vrácení kontroly nad šířením vědeckých poznatků zpět do rukou samotných výzkumníků a autorů, nikoli komerčních vydavatelských domů, které z tohoto systému dlouhodobě těží na úkor akademické obce i veřejnosti. Tato debata se v roce 2026 stává stále naléhavější v souvislosti s rostoucím tlakem na transparentnost financování vědy a na to, aby výsledky výzkumu financovaného z veřejných peněz byly skutečně dostupné všem, kdo je financovali – tedy daňovým poplatníkům a dárcům, nikoli pouze těm, kdo si mohou dovolit zaplatit drahá předplatná nebo jednotlivé poplatky za přístup k článkům.