Vědci z Osla odhalili funkci hustých žeber u ichthyosaurů ze Svalbardu

Vědci z Přírodovědného muzea na Univerzitě v Oslu přišli s novým pohledem na stavbu těla ichthyosaurů, vyhynulých mořských plazů, kteří obývali oceány od raného triasu před 250 miliony let až po raný pozdní křídu, tedy zhruba do doby před 93 miliony let. Studie, kterou vedla Dr. Lene Liebe Delsett společně s kolegy, byla zveřejněna 11. září 2026 v odborném časopise PeerJ a zaměřila se na neobvykle hustou stavbu žeber těchto tvorů.

Výzkumníci analyzovali dvě fosilie ichthyosaurů nalezené na norském souostroví Svalbard, patřící rodům Keilhauia a Palvennia. Obě zkoumané kostry pocházejí z období pozdní jury a jsou staré přibližně 150 milionů let. Vědci porovnávali strukturu jejich žeber se žebry dvou dnešních mořských savců – beluhy a lachtana. Výsledky ukázaly, že žebra ichthyosaurů jsou výrazně hustší a kompaktnější než žebra obou srovnávaných druhů kytovců a ploutvonožců.

Dr. Jørgen Krøglid ze studijního týmu k tomu poznamenal: „Kostry ichthyosaurů jsou obecně poměrně lehké, ale žebra nikoli.“ Tento zdánlivý paradox – lehká kostra v kombinaci s hustými žebry – vedl vědce k hypotéze, že právě zvýšená hustota žeber mohla sloužit jako protiváha vztlaku, který vytvářely vzduchem naplněné plíce. Podobný mechanismus regulace vztlaku pomocí hustoty kostí je znám i u některých dnešních vodních živočichů, kteří tímto způsobem kompenzují nadlehčující účinek dýchacích orgánů naplněných vzduchem.

Zjištění týmu z Osla tak přinášejí další doklad o tom, že ichthyosauři a moderní kytovci, byť jsou od sebe evolučně velmi vzdálení a nežili ve stejné době, si podobným způsobem přizpůsobili tělo životu ve vodním prostředí. Jedná se o typický příklad konvergentní evoluce, tedy jevu, kdy nepříbuzné organismy nezávisle na sobě vyvinou podobná řešení stejných environmentálních výzev. Zatímco kytovci se z suchozemských savců vyvinuli k plně vodnímu způsobu života teprve v posledních zhruba padesáti milionech let, ichthyosauři prošli podobnou proměnou mnohem dříve, již v období triasu.

Kromě analýzy hustoty žeber se výzkumníci zaměřili také na strukturu kostní tkáně, konkrétně na takzvané alternující vrstvy, které se v kostech ukládají v průběhu růstu jedince. Tyto vrstvy naznačují, že ichthyosauři rostli poměrně rychle, což podle autorů studie podporuje teorii, že tito mořští plazi mohli mít metabolismus podobný teplokrevným živočichům. Taková vlastnost by jim umožňovala udržovat aktivní způsob života i v chladnějších vodách, což by vysvětlovalo jejich širokou geografickou distribuci včetně oblastí blízko pólů, jako je právě souostroví Svalbard.

Fosilie z Svalbardu jsou pro paleontology dlouhodobě cenným zdrojem informací, protože se v tamních horninách dochovaly pozůstatky ichthyosaurů v relativně dobrém stavu. Právě díky kvalitě nalezených exemplářů rodů Keilhauia a Palvennia mohli vědci provést detailní srovnání s dnešními mořskými savci a odhalit podobnosti i rozdíly ve stavbě kosterní tkáně.

Výzkum týmu vedeného Dr. Delsett rozšiřuje dosavadní poznatky o biologii ichthyosaurů a přispívá k lepšímu pochopení toho, jak se různé skupiny obratlovců v historii Země nezávisle přizpůsobovaly životu v oceánech. Zároveň potvrzuje význam paleontologických nálezů z arktických oblastí, které umožňují sledovat evoluční proměny mořských ekosystémů v hlubší časové perspektivě než jen na základě fosilií z mírnějších zeměpisných šířek.