Studie odhalila, kdy se rod Homo definitivně vzdal chůze po stromech

Nová studie, kterou vedli vědci z University of the Witwatersrand a University of Southern California, přináší důkazy o tom, jak se raní zástupci rodu Homo postupně vzdalovali od života na stromech a přecházeli k trvalé chůzi po dvou nohách. Výzkum, jehož autorem je Enrico de Lazaro a který byl publikován 16. září 2026 v časopise Science Advades, ukazuje, že tento klíčový vývojový krok se odehrál přibližně před 1,8 miliony let.

Vědci porovnávali dva výjimečné fosilní nálezy oddělené obrovským časovým rozestupem. Prvním je kostra známá jako Little Foot, patřící druhu Australopithecus a stará přibližně 3,67 milionu let, objevená v jeskyni Sterkfontein v Jižní Africe. Druhým klíčovým exemplářem je fosilie raného zástupce rodu Homo z lokality Dmanisi v Gruzii, stará zhruba 1,8 milionu let.

Analýza obou koster se zaměřila na poměry síly a stavby končetin, které dokážou napovědět, jakým způsobem se daný jedinec pohyboval a jak velkou část svého života trávil na zemi oproti pohybu ve stromovém patře. Zatímco Little Foot vykazoval znaky přizpůsobení jak k lezení po stromech, tak k občasné chůzi po zemi, výsledky u fosilie z Dmanisi byly výrazně odlišné.

Homo z Dmanisi měl podle výzkumu poměry síly končetin spadající do rozmezí typického pro moderního člověka, což podle autorů studie naznačuje, že v té době se u tohoto raného zástupce lidského rodu chůze po dvou nohách stala pravidelným a dominantním způsobem pohybu, nikoli jen příležitostnou schopností.

Profesor Kristian Carlson, jeden z autorů výzkumu, tento posun shrnul slovy: „Tento soubor důkazů vykresluje gradaci selektivního významu terestrického bipedalismu: od fakultativního po habituální a obligátní chování.“ Tato formulace naznačuje, že evoluce chůze po dvou nohách neproběhla jako náhlá změna, ale jako postupný proces trvající miliony let, během něhož se z příležitostného chování stal nejprve zvyk a nakonec nezbytnost.

Rozdíl mezi Little Foot a fosilií z Dmanisi tak podle vědců dokumentuje důležitou etapu lidské evoluce, kdy se předkové moderního člověka definitivně odklonili od způsobu života, který ještě do značné míry zahrnoval pohyb ve stromech, směrem k životu na zemi. Tento přechod měl zásadní důsledky nejen pro stavbu těla, ale i pro způsob obstarávání potravy, migraci na velké vzdálenosti a celkovou strategii přežití raných lidských populací.

Sterkfontein Cave, odkud pochází kostra Little Foot, patří k nejvýznamnějším paleoantropologickým nalezištím na světě a je součástí oblasti označované jako Kolébka lidstva. Nálezy z tohoto místa dlouhodobě přispívají k pochopení rané fáze evoluce hominidů v Africe. Naproti tomu lokalita Dmanisi v Gruzii je klíčová pro pochopení toho, jak se raní zástupci rodu Homo začali šířit mimo africký kontinent, a patří k nejstarším dokladům přítomnosti rodu Homo v Eurasii.

Kombinace obou nálezů umožnila výzkumnému týmu vytvořit jakousi časovou osu vývoje bipedalismu, která překlenuje téměř dva miliony let. Zatímco starší australopitékové si podle všeho zachovávali určitou míru schopnosti pohybovat se ve stromech, což mohlo sloužit jako ochrana před predátory nebo způsob získávání potravy, mladší fosilie z Dmanisi již svědčí o tom, že se tato schopnost postupně vytrácela ve prospěch efektivnější a energeticky výhodnější chůze po zemi.

Studie byla publikována v recenzovaném časopise Science Advances pod označením DOI 10.1126/sciadv.aeh1752 a rozšiřuje dosavadní poznatky o tom, jak a kdy se u předků člověka ustálil charakteristický způsob pohybu, který dodnes odlišuje lidský druh od ostatních primátů. Vědci předpokládají, že další analýzy fosilního materiálu z různých lokalit by mohly ještě přesněji zmapovat, jak rychle a v jakých konkrétních regionech k tomuto přechodu docházelo.