Studie: oční kontakt s dospělým je klíčový pro učení jazyka u kojenců

Oční kontakt mezi kojencem a dospělým mluvčím hraje klíčovou roli v tom, jak malé děti zvládají učení jazyka, ukazuje nová studie vědců z University of Cambridge a Nanyang Technological University (NTU) v Singapuru, zveřejněná 28. července 2026. Výzkum přinesl konkrétní důkaz o tom, že vzájemný pohled dítěte a dospělého ovlivňuje synchronizaci mozkových vln obou účastníků, a tato synchronizace přímo souvisí s úspěšností učení.

Do experimentu bylo zapojeno celkem 42 kojenců ve věku 8 až 10 měsíců, u kterých vědci pomocí elektroencefalografie (EEG) sledovali mozkovou aktivitu během poslechu uměle vytvořených jazyků. Tyto jazyky byly složeny z nesmyslných tripletů slabik, aby bylo jisté, že děti nemají s daným jazykovým materiálem žádnou předchozí zkušenost a jejich schopnost učení lze měřit od nuly.

Klíčovým prvkem experimentu byla manipulace s viditelností očí mluvčího. Dospělí, kteří dětem jazyk prezentovali, měli různé typy brýlí – čiré, částečně zatemněné a zcela tmavé, které oči zcela zakrývaly. Tím vědci mohli přesně určit, jaký vliv má míra viditelnosti očního kontaktu na schopnost dítěte nový jazyk zpracovat a naučit se ho.

Výsledky ukázaly, že kojenci se dokázali nový jazyk úspěšně naučit pouze v situacích, kdy měli plný vizuální přístup k očím mluvčího. Jakmile byl oční kontakt částečně nebo zcela znemožněn tmavými brýlemi, schopnost dětí zachytit strukturu jazyka výrazně klesala. Toto zjištění naznačuje, že oční kontakt není jen sociálním doprovodným prvkem komunikace, ale má přímý funkční význam pro kognitivní procesy spojené s osvojováním jazyka.

Ještě zajímavější je zjištění týkající se takzvané inter-mozkové synchronizace, tedy míry, do jaké se mozkové vlny dítěte a dospělého mluvčího vzájemně sladí v čase. Podle výzkumníků byla právě tato synchronizace mezi mozkem kojence a mozkem mluvčího silnějším prediktorem úspěšného učení než samotná mozková aktivita dítěte měřená izolovaně. To znamená, že úspěch v učení jazyka nezávisí pouze na tom, co se odehrává v mozku dítěte samotného, ale především na kvalitě a intenzitě neurální interakce mezi dítětem a dospělým.

Výzkumný tým experiment provedl paralelně ve dvou zemích – v Cambridge ve Spojeném království a v Singapuru – aby ověřil, zda pozorovaný mechanismus platí napříč odlišnými kulturními prostředími. Výsledky byly v obou lokalitách konzistentní, což podle autorů studie naznačuje, že jde o univerzální neurobiologický mechanismus, který není závislý na konkrétní kultuře, jazyce nebo výchovných zvyklostech.

„Oční kontakt zjevně funguje jako jakýsi spouštěč, který synchronizuje mozkovou aktivitu dítěte a dospělého a tím vytváří podmínky příznivé pro učení,“ uvedla profesorka Victoria Leong, jedna z vedoucích autorek studie. Podobně se vyjádřila i její kolegyně Dr. Kaili Clackson, která zdůraznila, že zjištění mají význam nejen pro pochopení rané kognitivní vývoje, ale i pro praktické směřování výchovy a vzdělávání v raném dětství.

Studie byla podpořena singapurskou vědeckou agenturou A*STAR a tamním