Spor o esej k Bhattacharyovi rozdmýchal debatu o důvěře ve vědu

Politologové Stephen Macedo a Frances Lee vydali 26. července 2026 esej, v níž obhajují Dr. Jaye Bhattacharyu a jeho roli v procesu obnovování důvěry ve veřejné zdravotnictví. Text okamžitě vyvolal ostrou reakci lékaře Jonathana Howarda, autora knihy We Want Them Infected, který oba autory kritizuje za to, co označuje za podporu politicky motivovaného převzetí vědecké agendy.

Howard ve své reakci připomíná, že Bhattacharya byl během pandemie spojován s pro-Kennedyho a pro-Trumpovým táborem a patřil mezi propagátory takzvané kolektivní imunity dosažené masovým rozšířením infekce mezi populací. Podle kritika jde o přístup, který měl v konečném důsledku vážné zdravotní i společenské dopady, a jeho zpětné oceňování považuje za zavádějící.

Macedo a Lee ve své eseji naopak tvrdí, že Bhattacharya exemplifies qualities that were lacking in our nation’s scientific leadership during the pandemic, tedy že ztělesňuje vlastnosti, které vědeckému vedení země během pandemie chyběly. Toto hodnocení je jádrem sporu – zatímco autoři eseje v něm vidí důkaz nezávislého a odvážného vědeckého uvažování, Howard v něm spatřuje ospravedlňování rizikové a podle něj vědecky nepodložené politiky.

Howard ve své odpovědi varuje před tím, co označuje za možnou budoucí veřejnou zdravotní katastrofu, k níž podle něj přispívá sílící anti-vakcinační hnutí. Jako příklad uvádí návrat nemocí, které byly v minulosti považovány za téměř vymýcené nebo dobře kontrolovatelné, mimo jiné spalničky, cyklosporidiózu, hantavirus a Ebolu. Podle jeho slov jde o signál, že oslabená důvěra ve vakcíny a veřejné zdravotní instituce má konkrétní a měřitelné důsledky.

Kritik se také vymezuje vůči tomu, co nazývá laptop class academics who make ignorant, foolish predictions – tedy akademiky vzdálené od praktické reality, kteří podle něj činí neinformované a pošetilé předpovědi bez ohledu na skutečné dopady na zdravotnický systém a populaci. Tímto výrokem cílí nejen na autory eseje, ale obecněji na část akademické obce, která podle něj retrospektivně přehodnocuje kroky spojované s kontroverzními vědeckými postoji během pandemie.

V textu Howard odkazuje také na slova epidemiologa Gregga Gonsalvese, který se k tématu vyjádřil slovy I wish I could say, may they never live this down... – tedy vyjádřením naděje, že dotčení aktéři ponesou odpovědnost za svá dřívější stanoviska, byť s vědomím, že se tak pravděpodobně nestane. Toto vyjádření Howard používá jako podporu svého tvrzení, že veřejná paměť na kontroverzní vědecká doporučení z pandemie postupně slábne, zatímco jejich důsledky přetrvávají.

Mezi konkrétní důsledky, které Howard zmiňuje, patří nárůst počtu dětí nemocných spalničkami a uzavírání laboratoří, což podle něj ukazuje na oslabení systému veřejného zdraví, které nelze ignorovat ani s odstupem několika let od vrcholu pandemie.

Nejostřejší část kritiky směřuje přímo na Maceda a Lee, které Howard obviňuje z toho, že svou esejí přispívají k tomu, co označuje za pravicové převzetí vědecké agendy. Podle něj tím, že legitimizují postavy jako Bhattacharya, fakticky posilují politické síly, jež podle jeho názoru dlou