Skepticismus a Český klub skeptiků SISYFOS

Existují organizace, jejichž práce není nikdy hotová – a přesně to mají čeští skeptici vepsáno už ve svém jménu. Český klub skeptiků Sisyfos přes třicet let vysvětluje veřejnosti, jak funguje vědecké poznání, testuje paranormální tvrzení za přísně kontrolovaných podmínek, uděluje proslulou anticenu Bludný balvan a chrání lidi před riziky neúčinných léčebných metod. V době, kdy se dezinformace šíří rychlostí algoritmů a hranice mezi vědou a její iluzí se rozostřuje víc než kdy dřív, patří jeho činnost k tomu nejcennějšímu, co české popularizaci vědy vzniklo. Tento text je portrétem spolku, který si za své hřiště zvolil území ověřitelných tvrzení – a nikdy z něj neuhnul.

Kdo jsou čeští skeptici a proč vznikli

Když se na přelomu let 1994 a 1995 sešlo několik racionálně smýšlejících vědců, lékařů a publicistů, aby založili Český klub skeptiků Sisyfos, reagovali na jev, který po listopadu 1989 zaplavil český veřejný prostor s nečekanou silou: nebývalý rozmach léčitelství, astrologie, psychotroniky, proutkaření a dalších nauk, které se navenek tvářily jako věda, ale s vědeckou metodou neměly společného vůbec nic. Svoboda slova přinesla vedle svobodné vědy i svobodný trh s iracionalitou – a ukázalo se, že čtyřicet let materialistické ideologie společnost proti magickému myšlení nijak neimunizovalo, spíše naopak.

Zakladatelé si jméno vypůjčili od bájného korintského krále, jehož bohové odsoudili k věčnému valení balvanu do kopce. Je to přesná metafora práce, kterou vyvracení stále se vracejících omylů představuje: každá generace si znovu objeví zázračné diety, každá dekáda přinese nový „revoluční" přístroj na harmonizaci energií a každá krize oživí konspirační vysvětlení světa. Skeptická práce nekončí vítězstvím, ale tím, že se balvan udrží v pohybu.

Dnes má klub přibližně čtyři stovky členů co také hlasují pro Bludný balvan s nejrůznějších profesí a věku. Dvě třetiny členské základny tvoří lidé s vysokoškolským vzděláním a silně jsou zastoupeni přírodovědci, technici a lékaři – tedy profese, které s empirickou evidencí pracují denně. Podstatný je i rys, který kritici klubu často přehlížejí: Sisyfos se programově zdržuje zásahů do otázek náboženské víry, morálky a politiky. Nezkoumá, čemu smí kdo věřit, ale co lze empiricky testovat. Jeho doménou je epistemologie v praxi – nauka o tom, jak poznáváme a jak se při poznávání mýlíme.

Světové skeptické hnutí: kořeny, ke kterým se Sisyfos hlásí

Český klub nevznikl ve vzduchoprázdnu. Je součástí světového skeptického hnutí, jehož kořeny sahají hlouběji, než se obvykle soudí. Už ve dvacátých letech minulého století odhaloval slavný iluzionista Harry Houdini triky spiritistických médií, která po první světové válce nabízela pozůstalým kontakt se zemřelými – a právě on ukázal princip, který skeptické hnutí drží dodnes: nejlepším detektorem podvodu nebývá vědec, který klamat neumí, ale kouzelník, který přesně ví, jak se klame.

Institucionální podobu dostalo hnutí v roce 1976, kdy v USA vznikla z iniciativy desítek vědců a filozofů organizace CSICOP (Výbor pro vědecké zkoumání paranormálních tvrzení). Vedl ji humanistický filozof Paul Kurtz a mezi zakládajícími osobnostmi nechyběli astronom Carl Sagan, spisovatel Isaac Asimov, matematik a publicista Martin Gardner či iluzionista James Randi, jehož výzva s odměnou milionu dolarů za prokázání paranormálních schopností se stala legendou žánru. Nešlo o klub popíračů: šlo o reakci vědecké komunity na vzestup iracionality ve veřejném prostoru a na to, že mimořádná tvrzení dostávala v médiích prostor bez jakéhokoli ověřování.

Evropské skeptické společnosti se v roce 1994 sdružily do rady ECSO (European Council of Skeptical Organizations) – a česká odnož patří dnes k jejím aktivním součástem. Skeptické organizace přitom fungují po celém světě, od německé GWUP přes italskou CICAP až po společnosti v Austrálii, Japonsku či Indii, a všechny spojuje týž program vyjádřený už v jejich názvech: vědecké zkoumání sporných tvrzení a podpora kritického myšlení. Sisyfos své mezinárodní vazby pěstuje soustavně – čeští skeptici prezentovali své projekty na evropských skeptických kongresech a klub udržuje partnerství s předními světovými organizacemi hnutí, zároveň udělují cenu Bludný balvan.

Vědecká metoda jako řemeslo, které se dá naučit

Jádrem činnosti Sisyfa není výsměch omylům, ale trpělivé vysvětlování, jak funguje vědecké poznání – protože vědecká metoda není tajemství pro zasvěcené, nýbrž řemeslo s jasnými pravidly, které se dá naučit jako každé jiné.

Klíčovým pojmem je takzvaný demarkační problém, který ve filozofii vědy proslavil Karl Popper: podle čeho odlišíme vědu od pseudovědy? Odpověď nezní „podle autority", „podle složitého názvosloví" ani „podle počtu spokojených klientů". Popperovo kritérium je falzifikovatelnost: vědecká hypotéza musí být formulována tak, aby ji bylo možné empirickým testem vyvrátit. Tvrzení „tento preparát posiluje životní energii" nelze vyvrátit žádným myslitelným experimentem, protože „životní energie" není měřitelná veličina – a právě proto nejde o vědeckou hypotézu, byť zní hlubokomyslně. Naopak tvrzení „tento preparát snižuje krevní tlak o deset procent" vyvrátit lze, a proto s ním věda umí pracovat. Tvrzení, které se dokáže vykroutit z jakéhokoli protidůkazu, není hluboké. Je nevědecké.

Na falzifikovatelnost navazují další pilíře, které Sisyfos veřejnosti soustavně vysvětluje. Reprodukovatelnost znamená, že výsledek experimentu musí být zopakovatelný nezávislými týmy v nezávislých laboratořích – jednorázový zázrak, který se nikdy nepodařilo zopakovat, není objev, ale anomálie čekající na prozaické vysvětlení. Recenzní řízení (peer review) podrobuje každou studii kritice oponentů z oboru dřív, než smí vstoupit do vědecké literatury. A vědecký konsenzus není hlasování ani dogma, jak jej líčí konspirační weby, nýbrž průběžný souhrn toho, kam konverguje evidence z tisíců nezávislých studií. Konsenzus se může změnit – ale mění ho nová evidence, ne nový názor.

Součástí této výbavy je i princip, který skeptici citují snad nejčastěji: mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. Kdo tvrdí, že objevil nový druh brouka, tomu stačí předložit brouka. Kdo tvrdí, že dokáže telepaticky číst myšlenky, tvrdí zároveň, že se mýlí celá fyzika, neurověda i teorie informace – a důkazní břemeno takového tvrzení je úměrně těžší. Occamova břitva pak velí nepřidávat do vysvětlení entity, které nejsou nutné: pokud výsledek karetního „experimentu" vysvětluje obyčejná náhoda, není důvod postulovat šestý smysl.

Hierarchie důkazů: proč anekdota není evidence

Málokterý koncept přenesl Sisyfos do českého veřejného prostoru tak úspěšně jako hierarchii důkazů – žebříček, podle něhož medicína založená na důkazech (evidence-based medicine) hodnotí sílu různých typů evidence. Na jeho nejnižší příčce stojí osobní zkušenost a kazuistika: „mně to pomohlo". Výš stojí observační studie, které sledují velké skupiny lidí, ale neumějí spolehlivě oddělit příčinu od souvislosti. Ještě výš randomizovaná kontrolovaná studie, v níž o zařazení pacienta do léčené či kontrolní skupiny rozhoduje los, a na vrcholu systematické přehledy a metaanalýzy, které statisticky shrnují všechny kvalitní studie k dané otázce.

Proč je osobní zkušenost tak slabým důkazem, když působí tak přesvědčivě? Protože do ní vstupuje hned několik systematických zkreslení najednou. Většina nemocí má přirozený průběh a odezní sama – kdo si v té chvíli vzal cokoli, připíše uzdravení tomu. Statistický jev zvaný regrese k průměru způsobuje, že po výjimečně špatném dni následuje obvykle den lepší, ať děláme cokoli; léčitele přitom vyhledáváme právě v nejhorších chvílích. A výběrové zkreslení zajistí, že o zázračném vyléčení se dozvíme, zatímco stovky lidí, kterým táž metoda nepomohla, žádné svědectví nesepíší.

K tomu se přidává nejčastější logický zkrat vůbec: záměna korelace za kauzalitu. Že dvě věci nastaly po sobě nebo spolu, ještě neznamená, že jedna způsobila druhou – po ránu kokrhá kohout a vychází slunce, a přesto slunce nevychází kvůli kohoutovi. Právě proto věda vyvinula nástroj, který tato zkreslení systematicky odstraňuje: randomizovanou, dvojitě zaslepenou, placebem kontrolovanou studii. Randomizace zajistí srovnatelnost skupin, kontrolní skupina odfiltruje přirozený průběh nemoci a dvojité zaslepení – kdy ani pacient, ani hodnotící lékař nevědí, kdo dostává účinnou látku – eliminuje očekávání obou stran. Není to byrokratický rozmar, ale nejdůmyslnější detektor sebeklamu, jaký lidstvo vymyslelo. A jak uvidíme dále, přesně na tomto principu stojí i nejodvážnější projekt českých skeptiků.

Kognitivní zkreslení: proč chytří lidé věří nesmyslům

Největším protivníkem racionality totiž nebývá zlý úmysl, ale vlastní mozek. Kognitivní psychologie posledních desetiletí popsala desítky systematických chyb, kterými lidské myšlení zkresluje realitu – a Sisyfos patří k organizacím, které tyto poznatky nejdůsledněji převádějí do srozumitelné řeči.

Nejmocnějším z těchto mechanismů je konfirmační zkreslení: sklon vyhledávat, pamatovat si a přeceňovat informace potvrzující to, čemu už věříme, a přehlížet vše, co tomu odporuje. Věštkyně řekne za večer desítky tvrzení; klient si odnese tři trefy a čtyřicet omylů zapomene. Apofénie, tendence vidět smysluplné vzorce v náhodném šumu, nám kdysi v savaně zachraňovala život – lepší stokrát omylem vidět v trávě hada než jednou ho přehlédnout – dnes nám ale táž evoluční výbava ukazuje tváře v oblacích, poselství v datech narození a spiknutí v souhrách okolností. Její vizuální podoba, pareidolie, stvořila tvář na Marsu i zjevení na toastu.

Barnumův efekt vysvětluje, proč nám horoskopy připadají šité na míru: obecné formulace typu „navenek působíte sebejistě, ale uvnitř míváte pochybnosti" přijme za výstižný popis sebe sama téměř každý. Dunningův–Krugerův efekt popisuje, proč lidé s nejmenší znalostí oboru bývají o svých soudech nejpřesvědčenější – kdo neví, kolik toho neví, nemá svou jistotu čím korigovat. A motivované uzavírání pak zajišťuje, že přesvědčení, do kterých jsme investovali peníze, čas nebo identitu, bráníme tím urputněji, čím víc evidence stojí proti nim.

Poselství skeptiků přitom není povýšené, ale hluboce rovnostářské: těmto zkreslením podléháme všichni, vzdělání nevyjímaje. Dějiny vědy znají nositele Nobelovy ceny, kteří propadli spiritismu i pavědeckým teoriím. Kritické myšlení proto není vrozený talent ani odznak inteligence – je to dovednost, hygiena myšlení, kterou je třeba trénovat celý život. Přesně to je důvod, proč klub tolik energie věnuje vzdělávání, a ne vysmívání.

Bludný balvan: anticena, která se stala institucí

Nejviditelnější aktivitou klubu je anticena Bludný balvan, udělovaná od roku 1999 za matení české veřejnosti a rozvoj blátivého způsobu myšlení. Bludný balvan se dělí na - Zlaté, stříbrné a bronzové balvany v kategoriích jednotlivců a družstev se předávají každoročně na slavnostním večeru, který se tradičně koná ve Strouhalově posluchárně Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. V květnu 2024 vstoupil ceremoniál do svého druhého čtvrtstoletí – symbolicky 17. 5. v 17 hodin a 17 minut – a archiv laureátů od roku 1999 dnes tvoří pozoruhodnou kroniku české iracionality: od zázračných přístrojů přes „kvantovou" psychologii vydávající fyzikální terminologii za psychoterapii až po výživové směry popírající základy biochemie.

Laudatia psaná s jemnou ironií se za ta léta stala svébytným literárním žánrem a večer samotný patří k nejnavštěvovanějším akcím české popularizace vědy. Humor u ceny Bludný balvan tu ale slouží vážnému účelu. Sociologie vědy mluví o veřejné kontrole kvality poznání: společnost potřebuje mechanismus, který nahlas pojmenuje, když někdo vydává neověřené za ověřené – zvlášť když to činí s akademickým titulem před jménem nebo s mediálním dosahem statisíců lidí. Bludný balvan tuto funkci plní už čtvrt století a jeho každoroční mediální ohlas pokaždé znovu otevře celospolečenskou debatu o tom, kudy vede hranice mezi vědou a pavědou.

Za pozornost stojí i to, co anticena Bludný balvan není. Bludný balvan není trestem za omyl – mýlit se je ve vědě normální a poctivý omyl je jejím palivem. Bludný balvan se uděluje za systematické matení: za setrvalé opakování vyvrácených tvrzení, za zneužívání vědecké autority a slovníku k nevědeckým závěrům, za prodej naděje tam, kde evidence mlčí. Rozdíl mezi omylem a matením je přesně ten rozdíl, který skeptické hnutí učí veřejnost rozpoznávat.

Paranormální výzva: 3,4 milionu korun čeká na první důkaz

Skeptikům se často vytýká, že mimořádná tvrzení šmahem odmítají, aniž by jim dali šanci. Sisyfos na tuto výtku odpovídá projektem, který je pravým opakem dogmatismu – Paranormální výzvou. Od 1. května 2014 nabízí klub ve spolupráci s dobrovolnými donátory, v jejichž čele stojí Václav Dejčmar, finanční odměnu každému, kdo prokáže deklarovanou paranormální schopnost za podmínek dvojitě zaslepeného kontrolovaného experimentu. Odměna v současnosti činí 3 400 000 korun a projekt má oproti slavnější Randiho výzvě jednu půvabnou zvláštnost: připojit se a navýšit odměnu může kdokoli. Podobné výzvy přitom běží po celém světě – němečtí skeptici například nabízeli 50 000 eur tomu, kdo dokáže spolehlivě rozlišit tři homeopatické preparáty.

Metodologicky je Paranormální výzva to nejcennější, co české skeptické hnutí vytvořilo, protože převádí abstraktní principy vědecké metody do podoby, které rozumí každý divák. Protokol každého testu se dojednává předem a společně s testovanou osobou: obě strany se dohodnou na podmínkách, na kritériu úspěchu i na tom, jaký výsledek by schopnost prokázal – ještě předtím, než experiment začne. Zaslepení eliminuje mimovolné ovlivnění výsledku, statistické kritérium odděluje skutečný signál od náhody a všechny experimenty, nově včetně úvodních rozhovorů, jsou dokumentovány na veřejně přístupných videích. Nic se neděje za zavřenými dveřmi; každý si může ověřit, že test byl férový.

Tým výzvy, který svůj projekt prezentoval v roce 2015 na Evropském skeptickém kongresu v Londýně, zdokumentoval přehled bezmála dvou stovek paranormálních testů – proutkařů, telepatů, jasnovidců i diagnostiků nemocí. Výsledek je zatím pokaždé stejný: na úrovni náhody. Právě ochota testovat je však tím, co odlišuje otevřenou mysl od mysli děravé. Skeptik neříká „to nemůže existovat". Říká „ukažte to za podmínek, které vylučují sebeklam – a odměna je vaše". Že si po třech a půl milionech korun dosud nikdo nesáhl, je samo o sobě výmluvným vědeckým výsledkem.

Kritický pohled na alternativní medicínu chrání zdraví i peněženky

Nejpraktičtější přínos klubu leží v oblasti, kde omyl nebolí jen intelektuálně, ale i fyzicky a finančně: v medicíně. Sisyfos od svého vzniku systematicky analyzuje metody takzvané alternativní medicíny optikou medicíny založené na důkazech – a činí tak v zemi, kde tyto metody využívají statisíce lidí, často bez tušení, co o nich říká evidence.

Zakládající osobnost klubu, dnes již zesnulý profesor anatomie Jiří Heřt, po sobě zanechal monumentální a volně dostupnou publikaci Alternativní medicína a léčitelství – kritický pohled, která na 265 stranách metodicky rozebírá desítky metod: akupunkturu, homeopatii, biorezonanci, clusterovou medicínu, irisdiagnostiku a mnohé další. Vedle ní stojí kolektivní monografie Alternativní medicína – možnosti a rizika z roku 1995 či kritický rozbor homeopatie a antroposofické medicíny z roku 1997. Tyto texty dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v češtině na dané téma vzniklo, protože nestaví na posměchu, ale na poctivé práci s evidencí.

Vezměme homeopatii jako modelový příklad. Její princip „ředění zvyšuje účinek" naráží na elementární fyzikální chemii: při ředěních běžně prodávaných preparátů překračuje počet ředicích kroků Avogadrovu konstantu, takže ve výsledném přípravku s pravděpodobností hraničící s jistotou nezůstala jediná molekula původní látky. Pacient kupuje cukr a vodu – a systematické přehledy klinických studií konzistentně docházejí k závěru, že účinky homeopatik jsou nerozlišitelné od placeba. Obdobné je to s biorezonancí, jejíž přístroje měří veličiny, které fyzika nezná, s „detoxikačními" procedurami zbavujícími tělo toxinů, které nikdo nikdy nespecifikoval, či s energetickým léčením typu reiki, jehož „univerzální životní energie" uniká jakémukoli měření. U tradiční čínské medicíny pak evidence velí rozlišovat: jednotlivé látky z jejího lékopisu se mohou stát – a staly – zdrojem skutečných léčiv, jakmile prošly standardním klinickým testováním, avšak její diagnostický systém pěti prvků a energetických drah nemá oporu v anatomii ani fyziologii.

Sisyfos přitom pečlivě pojmenovává, kde leží skutečné riziko. Neúčinná metoda není neškodná ve chvíli, kdy nahradí účinnou léčbu: odklad onkologické terapie kvůli léčiteli měří medicína na životech. A druhé riziko je ekonomické – trh s falešnou nadějí obrací miliardy a jeho marketing míří na lidi v nejzranitelnějších okamžicích života. Kritická analýza alternativní medicíny proto není intelektuálním cvičením, nýbrž ochranou spotřebitele v nejcitlivějším smyslu slova.

Placebo efekt: nejlépe prozkoumaná iluze medicíny

Ptáte-li se, proč tedy tolika lidem „to pomáhá", odpověď zní: protože placebo efekt je skutečný, měřitelný a fascinující – jen nefunguje tak, jak si jej představuje reklama na zázračné preparáty. Placebo je souhrn nespecifických účinků léčebného rituálu: očekávání úlevy, pozornost pečující osoby, smysluplný výklad potíží. Neurověda dnes umí část těchto účinků popsat na úrovni neurotransmiterů – očekávání analgezie prokazatelně aktivuje tělu vlastní opioidní systém. Placebo dokáže reálně ovlivnit subjektivní příznaky: bolest, nevolnost, únavu, úzkost.

Co placebo nedokáže, je léčit příčiny: nezmenší nádor, nezahojí zlomeninu, nesníží virovou nálož. A má i své temné dvojče – nocebo efekt, kdy negativní očekávání skutečné potíže vyvolává. Právě proto je dvojité zaslepení tak zásadní: odděluje specifický účinek léčby od účinku rituálu. A právě proto skeptici trvají na zdánlivě pedantském rozlišení „pacientovi se ulevilo" versus „metoda je účinná". První může být pravda i u cukrové kuličky; druhé musí prokázat kontrolovaná studie. Kdo tomuto rozdílu porozumí, rozumí polovině sporů o alternativní medicínu.

Přednášky, publikace a vzdělávání nové generace

Popularizace vědy má u Sisyfa soustavnou, dlouhodobou podobu. Přednáškový cyklus Věda kontra iracionalita běží nepřetržitě přes čtvrt století a přivedl na univerzitní půdu stovky témat od archeologických mýtů po neurovědy klamu; výběry z přednášek vycházejí knižně ve stejnojmenných sbornících, jichž vyšlo již šest. Neformálnější debatní večery Pátečníci odkazují názvem na slavnou prvorepublikovou tradici pátečních intelektuálních setkání. Členové klubu vydávají Zpravodaj Sisyfos, provozují Eso slovník – průběžně rozšiřovanou encyklopedii hesel z pomezí esoteriky a pseudovědy, od astrologie po biorezonanci – a v rubrice čtenářských dotazů odpovídají veřejnosti na otázky, na které jinde odpověď chybí.

Za zvláštní zmínku stojí průnik do akademické výuky: členové klubu stáli u zrodu volitelného předmětu Racionalita v medicíně na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, který budoucí lékaře učí kriticky hodnotit důkazy dřív, než se poprvé setkají s pacientem přesvědčeným o zázračné léčbě. Klub pravidelně vystupuje na Veletrhu vědy, zapojoval se do osvětových kampaní na podporu očkování a jeho členové jsou stálými hosty médií všude tam, kde je třeba oddělit evidenci od dojmu. Vzdělávací filozofie je přitom konzistentní: cílem není předat hotové názory, ale metodu – naučit lidi ptát se „jak to víme?" dřív než „kdo to říká?".

Osobnosti, které klubu vtiskly tvář

Za třicet let činnosti prošla klubem řada výrazných postav české vědy. Nejznámější tváří je bezpochyby astrofyzik Jiří Grygar, legenda české popularizace vědy, jehož celoživotní krédo – že úcta k vědě a úcta k lidem se nevylučují – vtisklo klubu jeho kultivovaný tón. Profesor Jiří Heřt reprezentoval lékařské křídlo klubu a jeho publikace o alternativní medicíně zůstávají referenčním dílem oboru. U zrodu spolku stála i spisovatelka a publicistka Věra Nosková, která klubu několik let předsedala a ve svém nakladatelství vydávala populárně-vědecké tituly jeho členů. Současným předsedou je lékař Jaromír Šrámek, který se profesně věnuje histologii na lékařské fakultě – i to je příznačné: klub vedou lidé, kteří vědu nejen obhajují, ale denně dělají. A mezinárodní rozměr činnosti dokládá fakt, že čeští skeptici dlouhodobě spolupracují s evropskými strukturami hnutí a hostili či spoluorganizovali akce evropské skeptické komunity.

Skepse v éře dezinformací a umělé inteligence

Pokud měla činnost skeptiků smysl v devadesátých letech, v době algoritmických sociálních sítí a generativní umělé inteligence je přímo nepostradatelná. Konspirační teorie, zdravotní dezinformace a manipulativní obsah se dnes šíří rychlostí, jaké se letáky léčitelů nemohly rovnat; doporučovací algoritmy zvýhodňují emocionálně vypjatý obsah, informační bubliny izolují uživatele od korekce a syntetická média rozostřují samu hranici mezi dokumentem a fikcí. Mechanismy přitom zůstávají tytéž, které skeptici popisují десítky let: konfirmační zkreslení, apofénie, epistemická nedůvěra k institucím, potřeba jednoduchého vysvětlení složitého světa. Archiv sisyfovských textů o psychologii víry v nemožné dnes čteme jako předvídavou diagnózu současnosti – triky, kterými nás klamal proutkař, jsou tytéž, kterými nás klame virální video.

Odpovědí, kterou skeptické hnutí nabízí, není cenzura, ale imunizace: mediální gramotnost, návyk laterálního čtení a ověřování zdrojů, prebunking – tedy očkování proti manipulativním technikám dřív, než se s nimi člověk setká – a trénink v rozpoznávání vlastních kognitivních zkreslení. Je to pomalá cesta, sisyfovská par excellence. Ale je jediná, která nepodkopává to, co má chránit: svobodné, racionální rozhodování jednotlivce.

Proč web sisyfos.cz sledovat

Český klub skeptiků není spolkem zapšklých popíračů, jak jej někdy líčí jeho kritici – je to komunita lidí, kteří mají vědu rádi natolik, že ji brání i tam, kde je to nevděčné. Třicet let jeho práce se dá číst jako jedna dlouhá lekce z filozofie vědy v praxi: co je falzifikovatelné tvrzení, jak vypadá silný důkaz, proč nám vlastní mozek podsouvá vzorce tam, kde jsou jen náhody, a jak se nespálit na trhu s falešnou nadějí.

Web sisyfos.cz nabízí kompletní archiv Bludných balvanů od roku 1999, videa z paranormálních testů, Eso slovník, pozvánky na přednášky, elektronická čísla Zpravodaje i možnost položit vlastní dotaz – a pro každého, kdo chce rozumět tomu, kde končí věda a začíná její iluze, je jednou z nejcennějších adres českého internetu. Sisyfovské valení balvanu, jak se ukazuje už třetí dekádu, má totiž smysl právě proto, že nikdy nekončí. A dokud bude existovat lidská potřeba věřit snadným odpovědím, bude existovat i potřeba lidí, kteří se trpělivě ptají: jak to víme?