Rostlinný život na Zemi vydrží ještě 1,8 miliardy let, ukazuje studie

Vědci z organizace Blue Marble Space publikovali studii, která přináší nový pohled na budoucnost života na naší planetě. Podle výzkumu Jacoba Haqq-Misry a Erica Wolfa, zveřejněného 28. května 2026 v odborném časopise JGR Atmospheres, má rostlinný život na Zemi před sebou přibližně 1,8 miliardy let. Tento odhad výrazně překonává dřívější předpovědi a nabízí podstatně optimističtější výhled na dlouhodobou budoucnost pozemské biosféry.

Klíčovým faktorem, který nakonec ukončí život na Zemi, je samotné Slunce. To se v průběhu miliard let postupně rozžhavuje a dnes produkuje přibližně o třetinu více energie než v době vzniku sluneční soustavy před 4,5 miliardami let. Tento proces bude pokračovat, a právě narůstající sluneční záření představuje pro pozemský život největší hrozbu. Samotné Slunce má přitom zemřít za přibližně 5 miliard let, takže život na Zemi mu nestihne „dožít – skončí dříve, než hvězda sama zanikne.

Haqq-Misra a Wolf ve svém výzkumu použili celkem 29 klimatických modelů, aby co nejpřesněji odhadli, jak dlouho by mohla vegetativní biosféra Země přetrvat. Zaměřili se přitom na fotosyntézu, tedy proces, který využívají rostliny, řasy a některé bakterie k přeměně slunečního záření na energii. Fotosyntéza je pro fungování pozemského ekosystému naprosto zásadní – bez ní by se zhroutil základ potravního řetězce a s ním i veškerý komplexní život.

Studie dospěla k závěru, že rostlinný život by mohl přežít dalších 1,8 miliardy let, a to až do doby, kdy Země ztratí své oceány. Postupně se zvyšující sluneční záření totiž povede k odpařování vody, které nakonec dosáhne bodu, z něhož nebude návratu. Bez oceánů a dostatku vody pak ani ty nejodolnější formy rostlinného života nebudou schopny přežít.

Tento závěr je v přímém kontrastu s dřívějšími odhady. Britský vědec James Lovelock předpovídal již v roce 1982, že konec fotosyntetické biosféry nastane za pouhých 100 milionů let. Nová studie tedy posunuje tento horizont zhruba osmnáctkrát dál do budoucnosti, což představuje zásadní revizi dosavadního vědeckého konsenzu.

Důležitou roli v celém procesu hraje také oxid uhličitý. Robert Graham z University of Chicago v této souvislosti upozornil, že Země disponuje přirozeným mechanismem, který pomáhá stabilizovat její teplotu – ukládáním oxidu uhličitého do hornin. Tento geochemický cyklus funguje jako jakýsi termostat planety a zpomaluje oteplování způsobené rostoucí sluneční aktivitou. Právě tento mechanismus je jedním z důvodů, proč může být budoucnost pozemského života delší, než se dříve předpokládalo.

Studie má přesah i mimo rámec čistě vědeckého bádání o vzdálené budoucnosti Země. Výsledky výzkumu mohou být cenné například při hledání života na jiných planetách. Pokud vědci vědí, jak dlouho a za jakých podmínek může fotosyntetická biosféra přetrvat, mohou lépe odhadnout, na které exoplanety se při pátrání po mimozemském životě zaměřit. Planety obíhající kolem starších nebo jasnějších hvězd mohou být pro vznik a udržení komplexního života méně vhodné, zatím