Fosilie hlavonožce ze křídy odhalila 81 milionů let staré stopy po útoku predátora

Vědci popsali unikátní fosilii vyhynulého hlavonožce z období křídy, na jehož vnitřní kostře se dochovaly dvě kousací stopy – přímý doklad útoku predátora. Studie, publikovaná 28. srpna 2026, přináší nový pohled na vztahy mezi predátory a kořistí ve Западním vnitřním moři, mělkém moři, které se v době před 81 miliony let rozkládalo napříč Severní Amerikou.

Fosilie patří druhu Enchoteuthis, chobotnici podobnému tvoru z čeledi vyhynulých hlavonožců zvaných teuthidové. Byla objevena v jižní části kanadské provincie Manitoba, konkrétně v geologické formaci Pierre Shale, která je bohatým zdrojem mořských fosilií z pozdní křídy. Samotný exemplář, dnes vedený pod označením Q80.05.14, byl ale vykopán už mnohem dříve – sběr proběhl v roce 1980, fosilie tak čekala na podrobnou analýzu více než čtyři desetiletí.

Zkoumaný vzorek měří přibližně 49 centimetrů, jde však pouze o část tzv. gladia, vnitřní chrupavčité kostry, která tvořila oporu měkkého těla zvířete. Podle odhadů vědců mohl celý gladius dosahovat délky kolem 60 centimetrů. Samotné tělo Enchoteuthis pak bylo kratší než metr, konkrétně necelých 39 palců, tedy zhruba tři čtvrtě metru.

Klíčovým zjištěním jsou dvě zřetelné stopy po kousnutí, které se na kostře dochovaly. Aby vědci potvrdili jejich původ a mohli je přiřadit ke konkrétnímu typu útočníka, využili moderní zobrazovací metody – 3D skenování povrchu fosilie kombinovali se silikonovými odlitky poškozených míst. Tato kombinace umožnila přesně zmapovat tvar a hloubku zubních otisků a porovnat je s možnými kandidáty mezi tehdejšími predátory.

Jako pravděpodobní útočníci připadají v úvahu dva dravci, kteří obývali stejné moře ve stejném období. Prvním je mosasaurus Latoplatecarpus, mořský plaz patřící mezi vrcholové predátory tehdejších oceánů, druhým pak dravá ryba Cimolichthys, známá svou rychlostí a ostrými zuby přizpůsobenými k lovu měkkýšů a menších obratlovců. Přesné určení, který z těchto dvou tvorů zanechal stopy na kostře Enchoteuthis, zůstává podle autorů studie otevřenou otázkou, samotný nález však potvrzuje, že hlavonožci tvořili běžnou součást jídelníčku obou skupin predátorů.

Podle jedné z autorek studie, Meliny Jobbins, mají právě podobné nálezy zásadní význam pro pochopení fungování tehdejších mořských ekosystémů. „Nepřímé důkazy o predaci, jako jsou kousací stopy, jsou klíčovými prvky pro pochopení dynamiky kořisti a predátorů,“ uvedla Jobbins. Na rozdíl od přímých nálezů, kdy je kořist zachována přímo v žaludku predátora, totiž kousací stopy na kostře přeživšího nebo usmrceného jedince umožňují rekonstruovat konkrétní interakce mezi jednotlivými druhy, aniž by bylo nutné spoléhat pouze na obecné předpoklady o potravních řetězcích.

Nález z Manitoby tak rozšiřuje poměrně omezený soubor přímých dokladů o predaci na měkkotělých hlavonožcích z období křídy, jejichž fosilizace je vzhledem k absenci tvrdé vnější schránky obecně vzácná. Zatímco ulity amonitů nebo schránky dalších mořských živočichů se dochovávají relativně často, měkké tkáně a vnitřní kostry teuthidů podléhají rozkladu mnohem rychleji, a proto je každý takový nález cenným zdrojem informací.

Studie tak nejen doplňuje znalosti o konkrétním druhu Enchoteuthis, ale přispívá i k širšímu obrazu potravních vztahů ve Западním vnitřním moři – rozsáhlé mělké mořské pánvi, která v období pozdní křídy dělila severoamerický kontinent na dvě části a hostila pestrou škálu mořské fauny, od mosasaurů a plesiosaurů po žraloky, ryby a hlavonožce. Analýza kousacích stop na fosilii z Manitoby ukazuje, že i téměř 45 let starý nález může díky moderním metodám zkoumání, jako je 3D skenování, přinést nové poznatky o dávno vyhynulých ekosystémech.