Lidský opar může být pro lemury v zoo životu nebezpečný, varují vědci

Když se naposledy objevil opar na rtu, člověk se možná trápil tím, jak dlouho vyrážka vydrží a kdy konečně zmizí. Pro drtivou většinu lidí jde o nepříjemnou, ale krátkodobou záležitost, která odezní během několika dní až týdnů. U lemurů, poloopic žijících převážně na Madagaskaru, ale může kontakt s lidským herpes virem znamenat mnohem vážnější problém.

Vědci upozorňují, že lidský virus herpes simplex, který u člověka způsobuje běžné opary, může být pro lemury nebezpečný. Tato zvířata s ním evolučně nepřišla do styku a jejich imunitní systém proto na něj nemusí být připraven reagovat tak účinně jako lidský organismus. Přenos viru z člověka na lemura tak může vést k výrazně závažnějším zdravotním komplikacím, než jaké známe u lidí.

Otázka mezidruhového přenosu herpes viru se týká především míst, kde dochází k blízkému kontaktu lidí se zvířaty – tedy zoologických zahrad, záchranných center nebo výzkumných stanic. Právě v takových zařízeních je riziko přenosu virových infekcí mezi člověkem a chovanými primáty a poloopicemi dlouhodobě sledovaným tématem.

Lemuři patří mezi ohrožené druhy a jejich populace ve volné přírodě i v zajetí čelí řadě tlaků – od ztráty přirozeného prostředí až po nemoci. Zdravotní rizika spojená s lidskými patogeny proto představují další faktor, který je třeba brát v potaz při péči o tato zvířata v chovatelských zařízeních po celém světě.

Odborníci proto doporučují zvýšenou opatrnost při kontaktu s lemury zejména v obdobích, kdy se u člověka projevuje aktivní opar. Základní hygienická opatření, jako je vyhýbání se přímému kontaktu s pokožkou a sliznicemi zvířat během infekce, mohou riziko přenosu výrazně snížit.

Případ ilustruje širší problematiku takzvaných zoonóz a jejich obrácené varianty – přenosu nemocí z člověka na zvířata, který bývá označován také jako reverzní zoonóza. Zatímco veřejná pozornost se obvykle soustředí na nemoci přenášené ze zvířat na lidi, opačný směr přenosu může být pro ohrožené druhy stejně nebezpečný, ne-li nebezpečnější, právě kvůli chybějící imunologické historii s daným patogenem.

Chovatelská zařízení a záchranné stanice po celém světě proto v posledních letech věnují zvýšenou pozornost protokolům, které mají minimalizovat riziko přenosu lidských virů na chovaná zvířata. Tato opatření zahrnují nejen omezení kontaktu během nemoci ošetřovatelů, ale i důslednou hygienu při manipulaci se zvířaty obecně.

Pro běžnou veřejnost, která lemury může potkat například při návštěvě zoologické zahrady, platí podobná doporučení jako pro personál – v případě aktivního oparu je vhodné zvýšit opatrnost a vyhnout se přímému kontaktu se zvířaty, pokud to daná instituce umožňuje.

Případ lemurů a lidského herpes viru tak připomíná, že zdravotní rizika mezi druhy nefungují jen jedním směrem. Zatímco lidé si zvykli vnímat nemoci zvířat jako potenciální hrozbu pro sebe, u ohrožených a citlivých druhů, jako jsou lemuři, může být pravdou i opak.