Studie: plesiosauři pravidelně vyhledávali říční delty kvůli potravě

Nová studie publikovaná Cambridge University Press přináší zajímavé poznatky o chování plesiosaurů, vodních plazů, kteří obývali oceány v době dinosaurů. Podle výzkumu tito tvorové pravidelně vyhledávali ústí řek a mořské delty, kam pravděpodobně zajížděli za potravou nebo z jiných biologických důvodů. Klíčovým důkazem tohoto chování jsou nálezy takzvaných gastrolitů, tedy žaludečních kamenů, spolu s pozůstatky skořápek a dalších nestravitelných částí kořisti, které plesiosauři po čase vyvrhli zpět ven.

Vědci se domnívají, že plesiosauři polykali tvrdé schránky mlžů, korýšů a další nestravitelný materiál, který následně jejich trávicí systém nedokázal zpracovat. Tělo se těchto zbytků zbavovalo zpětným vyvržením, podobně jako to dělají někteří dnes žijící mořští predátoři. Tento mechanismus mohl plesiosaurům pomáhat i s regulací hmotnosti a udržováním rovnováhy při potápění, podobně jako gastrolity sloužily jako jakýsi přírodní balast.

Analýza fosilních nálezů z oblastí, které v době druhohor tvořily pobřežní a deltové ekosystémy, ukázala, že se v sedimentech nacházejí koncentrace zbytků skořápek a dalších tvrdých částí kořisti, jež nejsou náhodně roztroušené, ale spíše soustředěné do menších ložisek. To podle autorů výzkumu naznačuje, že šlo o místa, kam se plesiosauři opakovaně vraceli a kde docházelo k vyvrhování nestravitelného materiálu. Delty řek totiž nabízely bohaté zdroje potravy, jako jsou měkkýši, ryby a další drobní živočichové, kteří se v těchto přechodných zónách mezi sladkou a slanou vodou hojně vyskytovali.

Podobné chování je dobře známé u některých moderních mořských živočichů. Lachtani a mořští krokodýli také příležitostně vyvrhují nestravitelné části potravy, což jim pomáhá udržovat zdravý trávicí systém a zbavovat se materiálu, který by jinak mohl způsobit zažívací potíže nebo poškození vnitřních orgánů. Vědci proto usuzují, že podobný fyziologický mechanismus mohl fungovat i u plesiosaurů, což by znamenalo, že jde o evolučně starou strategii, která se v různých podobách objevuje napříč mnoha skupinami mořských predátorů.

Plesiosauři byli skupinou mořských plazů, kteří žili v období druhohor a vyznačovali se dlouhým krkem, mohutným tělem a čtyřmi ploutvovitými končetinami, které jim umožňovaly efektivní pohyb ve vodě. Někteří zástupci dosahovali délky přes deset metrů a patřili mezi vrcholové predátory tehdejších moří. Přestože byli dokonale přizpůsobeni životu ve vodním prostředí, nová zjištění naznačují, že jejich chování nebylo omezeno pouze na otevřený oceán. Návštěvy říčních delt a pobřežních oblastí bohatých na potravu mohly být běžnou součástí jejich životního cyklu.

Autoři výzkumu zdůrazňují, že podobné analýzy fosilních nalezišť mohou v budoucnu přinést další informace o zvycích a ekologii vyhynulých mořských plazů. Studium gastrolitů a zbytků potravy totiž umožňuje rekonstruovat nejen to, čím se dané druhy živily, ale také jak se pohybovaly po krajině a jaké prostředí preferovaly. Delty řek přitom představovaly ekologicky bohatá místa, kde se mísily sladkovodní a mořské druhy, což z nich činilo atraktivní loviště pro řadu predátorů druhohorních moří.

Zjištění tak rozšiřují dosavadní představu o plesiosaurech jako o čistě oceánských tvorech a naznačují, že tito plazi měli komplexnější vztah k pobřežním ekosystémům, než se dříve předpokládalo. Podobnost s chováním dnešních mořských savců a plazů navíc ukazuje, že určité fyziologické a ekologické strategie přetrvávají napříč miliony let vývoje, i když se konkrétní druhy dávno vytratily. Výzkum tak přispívá k lepšímu pochopení nejen samotných plesiosaurů, ale i obecnějších principů, které formovaly chování mořských predátorů v průběhu evoluce.