Archeologové v římském kanálu objevili víc než 1000 let staré ostatky dvou kojenců

V opuštěném římském odpadním kanálu, který sloužil jako součást starověké toaletní soustavy, archeologové objevili ostatky dvou kojenců starých více než 1 000 let. Nález, který na první pohled působí tíživě a téměř neuvěřitelně, podle odborníků nevypovídá o brutalitě, ale spíše o smutném a tichém rituálu, který byl v dané době a kultuře běžnější, než by se dnes mohlo zdát.

Kanál, který byl součástí zaniklého římského sídliště, dlouho ležel opuštěný a zasypaný sedimentem. Právě tato vrstva nakonec pozůstatky obou dětí po staletí chránila a umožnila jejich zachování až do současnosti. Podle archeologů, kteří místo prozkoumali, jde o mimořádně vzácný nález, protože pozůstatky novorozenců se z tak starých období dochovávají jen výjimečně – jejich kosti jsou tenké, drobné a snadno podléhají rozkladu.

Způsob, jakým byla těla dětí do kanálu uložena, podle badatelů naznačuje, že se nejednalo o nedbalé zbavení se nechtěných novorozenců. Poloha ostatků i okolní nálezy ukazují, že šlo pravděpodobně o promyšlený, byť smutný akt, nikoli o bezohledné odhození. Odborníci upozorňují, že v římské době nebylo neobvyklé, že zemřelí novorozenci, kteří ještě nebyli formálně přijati do rodiny prostřednictvím tehdejších rituálů, nebyli pohřbíváni na běžných hřbitovech jako starší děti nebo dospělí.

V římské společnosti totiž platilo, že dítě se stávalo plnoprávným členem rodiny a komunity až po určitém obřadu, který se obvykle konal několik dní po porodu. Pokud novorozenec zemřel dříve, než k tomuto aktu došlo, nebyl podle tehdejších zvyklostí považován za osobu se stejným společenským statusem jako starší jedinci. To vysvětluje, proč se pozůstatky kojenců často nacházejí na místech, která by se z dnešního pohledu jevila jako nevhodná – v odpadních kanálech, pod podlahami domů nebo v blízkosti obytných budov.

Právě umístění poblíž bydlišť je podle archeologů klíčovým vodítkem. Pokud by šlo o snahu těla dětí skutečně zbavit se a zapomenout na ně, dávalo by smysl pohřbít je daleko od civilizace. Místo toho jsou taková naleziště často v bezprostřední blízkosti domovů, což podle odborníků naznačuje, že rodiny chtěly své zemřelé děti mít nablízku, byť out formálním pohřbem podle tehdejších zvyklostí. Nešlo tedy o odmítnutí, ale o specifický, kulturně podmíněný způsob rozloučení.

Vědci, kteří se podobnými nálezy zabývají dlouhodobě, zdůrazňují, že je třeba se vyhnout modernímu hodnocení takového jednání jako bezcitného nebo brutálního. Úmrtnost novorozenců byla v antickém světě mimořádně vysoká a rodiny se s ní musely vyrovnávat v rámci vlastních kulturních a náboženských představ, které se od současných výrazně lišily. Skutečnost, že těla nebyla jednoduše odhozena, ale uložena na konkrétní, zjevně vybrané místo, podle badatelů svědčí o citové vazbě, kterou k dětem měli.

Analýza kosterních pozůstatků má podle archeologů pomoci zjistit více o zdravotním stavu dětí, jejich přibližném stáří v době úmrtí a případně i o příčině smrti. Vzhledem ke stáří nálezu a stupni zachování však mnohé otázky pravděpodobně zůstanou nezodpovězeny. I tak jde o důležitý příspěvek k poznání každodenního života a rodinných vztahů v římské době, které jsou z písemných pramenů zdokumentovány jen omezeně, zejména pokud jde o osudy nejmladších a nejzranitelnějších členů společnosti.

Podobné nálezy podle odborníků postupně mění pohled na to, jak Římané přistupovali k úmrtí novorozenců. Zatímco dřívější interpretace často hovořily o vraždách nemluvňat nebo bezcitném odhazování nechtěných dětí, novější poznatky ukazují komplexnější obraz – society, která měla vlastní, jasně strukturovaná pravidla pro zacházení se zemřelými v různých fázích života, a to i v případě těch nejmenších.