Americké přílivové mokřady zvýšily produktivitu za 20 let o šest procent

Americké přílivové mokřady zaznamenaly za posledních dvacet let výrazný nárůst produktivity, a to o šest procent. Tento údaj sice na první pohled nemusí působit dramaticky, avšak v kontextu ekosystémů, které hrají klíčovou roli v globálním klimatickém systému, jde o zjištění se značným vědeckým i praktickým významem.

Přílivové mokřady patří mezi nejcennější přírodní ekosystémy na planetě. Nacházejí se v přechodových zónách mezi pevninou a mořem, kde jsou pravidelně zaplavovány přílivovou vodou. V USA tvoří rozsáhlé pásy podél atlantského i tichomořského pobřeží a jsou domovem mimořádně rozmanité škály živočichů a rostlin. Jejich hodnota však daleko přesahuje pouhou biodiverzitu.

Jednou z nejvýznamnějších funkcí přílivových mokřadů je ukládání uhlíku, takzvaný „modrý uhlík. Tyto ekosystémy jsou schopny zachycovat a dlouhodobě ukládat oxid uhličitý z atmosféry výrazně efektivněji než například tropické deštné pralesy. Organická hmota se v podmínkách mokřadní půdy rozkládá velmi pomalu, což znamená, že uhlík zůstává uložen po staletí, někdy i tisíciletí. Právě tato vlastnost dělá z přílivových mokřadů jeden z nejúčinnějších přírodních nástrojů v boji proti klimatickým změnám.

Vedle ukládání uhlíku plní přílivové mokřady celou řadu dalších ekosystémových funkcí. Regulují místní klima, tlumí dopady extrémních povětrnostních jevů a fungují jako přirozená ochrana pobřeží před bouřemi, vlnami a erozí. Tato ochranná funkce má přímý ekonomický dopad, protože snižuje škody způsobené hurikány a dalšími přírodními katastrofami v hustě osídlených pobřežních oblastech. Zároveň mokřady slouží jako líhniště a útočiště pro početné druhy ryb, ptáků a dalších živočichů, čímž podporují biologickou rozmanitost celého pobřežního pásma.

Šestiprocentní nárůst produktivity zaznamenaný za dvě desetiletí naznačuje, že tyto ekosystémy jsou v určitém smyslu vitální a reagují na měnící se podmínky prostředí. Vyšší produktivita obecně znamená, že rostliny v mokřadech rostou rychleji a produkují více biomasy, což může teoreticky vést i k většímu ukládání uhlíku. To by bylo z klimatického hlediska pozitivní zpráva.

Situace je nicméně složitější. Změna klimatu totiž může zásadně ovlivnit množství uhlíku, které jsou přílivové mokřady schopny zachytit a udržet. Rostoucí teploty, změny v srážkových vzorcích, vzestup hladiny moří a zvyšující se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře – to vše jsou faktory, které mohou dynamiku těchto ekosystémů měnit nepředvídatelným způsobem. Vyšší teploty například mohou urychlit rozklad organické hmoty v půdě, čímž se dříve uložený uhlík uvolní zpět do atmosféry. Vzestup hladiny moří zase může některé mokřady zcela zaplavit a zničit.

Vědci proto upozorňují, že samotný nárůst produktivity ještě nezaručuje, že přílivové mokřady budou v budoucnu plnit svoji roli klimatického regulátoru stejně efektivně jako dnes. Klíčové je sledovat nejen to, kolik biomasy tyto ekosystémy produkují, ale také to, kolik uhlíku skutečně ukládají do půdy a jak dlouho tam tento