Stanfordská encyklopedie filozofie aktualizovala heslo o fideismu a Tertullianovi

Stanfordská encyklopedie filozofie zveřejnila 24. září aktualizovanou verzi hesla věnovaného fideismu, myšlenkovému směru, který tvrdí, že náboženská víra je nezávislá na rozumu a nemusí být jím podložena či ospravedlněna. Heslo bylo poprvé publikováno 6. května 2005 a nyní prošlo substantivní revizí.

Podle definice filozofa Alvina Plantingy jde o „exkluzivní nebo základní spolehnutí na víru samotnou, doprovázené odpovídajícím znevažováním rozumu, zejména při hledání pravd o Bohu a lidském vztahu k němu“. Fideismus tak staví víru do protikladu k racionálnímu poznání a odmítá myšlenku, že náboženské přesvědčení musí projít zkouškou logické argumentace.

Historicky bývá jako příklad fideisty uváděn raně křesťanský teolog Tertullianus, který žil přibližně v letech 160 až 230 n. l. Právě jemu se připisuje slavná otázka „Co má Athény společného s Jeruzalémem?“, jíž vyjadřoval napětí mezi řeckou filozofií a křesťanským zjevením. Tertullianus zastával názor, že pravda křesťanství může být odhalena pouze skrze zjevení, nikoli prostřednictvím lidského rozumu.

S jeho jménem je také tradičně spojována věta „Je třeba věřit, protože je to absurdní“, kterou mnozí považují za typický fideistický výrok. Autoři aktualizovaného hesla ovšem upozorňují, že jde o mylnou interpretaci – Tertullianův skutečný výrok totiž zní „Je to věrohodné, protože je to nevhodné“, což má odlišný význam a nevede k jednoznačnému odsudku rozumu ve prospěch absurdity. Současný filozofický výzkum proto zpochybňuje, zda lze Tertulliana bez výhrad označit za fideistu v moderním slova smyslu.

Samotný pojem fideismus jako ucelený myšlenkový směr se podle hesla vyvinul až v pozdním devatenáctém století, a to v kontextu katolické teologie. V tomto období se stal předmětem ostrých sporů, protože stál v rozporu s oficiálním stanoviskem církve. První vatikánský koncil totiž prohlásil, že Bůh může být znám s jistotou prostřednictvím přirozeného světla lidského rozumu, tedy bez nutnosti spoléhat se výhradně na víru či zjevení. Toto dogmatické vymezení mělo zásadní dopad na to, jak byl fideismus v následujících desetiletích vnímán.

V katolické teologii se tak fideismus stal termínem, který nesl výrazně negativní konotaci a byl často používán jako nálepka označující teologické omyly či odchylky od církevního učení. Místo neutrálního filozofického popisu určitého postoje k vztahu víry a rozumu se stal spíše výrazem kritiky a odsudku, kterým byli označováni myslitelé podezřelí z podceňování role rozumu v náboženském poznání.

Aktualizované heslo Stanfordské encyklopedie filozofie tak nabízí přehled historického vývoje pojmu i jeho současného chápání, přičemž klade důraz na to, že jednoduché ztotožnění fideismu s odmítáním rozumu jako takového je zjednodušující. Text zdůrazňuje, že debata o vztahu víry a rozumu má dlouhou tradici sahající až k raně křesťanským autorům, avšak konkrétní klasifikace jednotlivých myslitelů jako „fideistů“ vyžaduje opatrnost a pečlivé čtení pramenů.

Heslo tak přispívá k širší diskusi o tom, do jaké míry lze historické postavy interpretovat prostřednictvím moderních filozofických kategorií, a upozorňuje na riziko zjednodušujících interpretací, které se v populárním chápání některých myslitelů, jako je právě Tertullianus, mohou v průběhu staletí ustálit, aniž by odpovídaly skutečnému obsahu jejich myšlení.