Amatérský fyzik bez akademického titulu publikoval studii o obecné relativitě s pomocí AI

Amatérský fyzik z Las Vegas jménem Brandon Yates publikoval 20. června studii v prestižním časopise International Journal of Geometric Methods in Modern Physics, aniž by měl formální vzdělání v oboru teoretické fyziky. Případ vyvolal diskuzi o tom, jak přísně vědecké časopisy prověřují autory a jejich kvalifikaci, zejména v době, kdy je čím dál běžnější použití umělé inteligence při psaní odborných textů.

Yatesova práce se zabývá pravidly platnými v rámci obecné relativity, tedy Einsteinovy teorie gravitace. Podle jeho vlastních slov k tématu dospěl bez předem stanoveného cíle. Nikdy jsem neměl velký plán. Našel jsem výsledek, který jsem považoval za nový, uvedl Yates. Inspirací mu byl kanadský fyzik Eric Poisson, jehož práce v oboru obecné relativity Yates dlouhodobě sledoval a studoval.

Autor sám přiznal, že při přípravě textu využil umělou inteligenci, avšak pouze v omezené míře. Podle jeho vyjádření sloužila AI výhradně jako pomocník při formulaci vět a typografické úpravě dokumentu, nikoli k samotnému výzkumu nebo výpočtům. Toto tvrzení redakce časopisu následně prověřovala.

Případ vzbudil pozornost odborné komunity především kvůli tomu, že Yates nemá formální akademické vzdělání v oboru fyziky. Kritici poukazují na to, že bez odpovídajícího vzdělání a odborného zázemí je obtížné posoudit, zda autor plně rozumí kontextu a důsledkům vlastních výpočtů, případně zda dokáže rozpoznat chyby, kterých se mohl při formulaci výsledků dopustit. Absence formálního tréninku v teoretické fyzice podle některých odborníků zvyšuje riziko, že práce obsahuje nedostatky, které by zkušenější recenzent snadno odhalil.

Redakce časopisu na kritiku reagovala prohlášením, v němž uvedla, že v rámci recenzního řízení nenalezla důkazy o nesprávném použití umělé inteligence. Zároveň však připustila, že Yatesovo chybějící odborné pozadí je z jejich pohledu podezřelé. Podle dostupných informací měl proces recenze probíhat standardním způsobem, přičemž od autora bylo vyžádáno pouze několik takzvaných prezentací, tedy doplňujících vysvětlení nebo úprav textu, což je počet nižší, než se u odborných článků v renomovaných časopisech obvykle očekává.

Tato skutečnost přiživila debatu o tom, zda recenzní proces v daném časopise byl dostatečně důkladný. Menší počet požadovaných úprav a doplnění může naznačovat, že práce prošla recenzním řízením relativně hladce, což u textu autora bez formálního vzdělání v oboru vzbuzuje otázky ohledně kvality kontroly.

Yates sám v souvislosti se svou publikací naznačil, že se svým zájmem o teoretickou fyziku nekončí. Uvedl, že do budoucna plánuje získat bakalářský titul (BA) a následně usilovat o doktorát (PhD) v oboru matematické nebo výpočetní fyziky. Jeho případ tak může sloužit jako příklad cesty, kdy zájemce o vědu vstupuje do oboru neformální cestou, dříve než absolvuje standardní akademické vzdělání.

Celý případ zapadá do širší diskuze, která se v posledních letech vede o roli umělé inteligence ve vědecké publikační činnosti. S rostoucí dostupností nástrojů, které dokážou pomoci s formulací textu, gramatikou i formátováním, se zvyšuje i tlak na redakce odborných časopisů, aby jasně definovaly, do jaké míry je použití AI při psaní vědeckých prací přípustné a jak takové použití ověřovat. Yatesův případ ukazuje, že hranice mezi legitimní pomocí při psaní a nevhodným využitím technologie může být v praxi obtížně rozlišitelná, a to i pro samotné redakce.

Zároveň případ upozorňuje na širší otázku přístupnosti vědy – zda a za jakých podmínek by měli mít možnost publikovat i lidé bez formálního akademického vzdělání, pokud přijdou s výsledkem, který obstojí v recenzním řízení. Zatímco někteří v tom vidí příklad demokratizace vědeckého bádání, jiní upozorňují na rizika spojená s nedostatečnou odbornou kontrolou. Diskuze o tom, jak by měly odborné časopisy k podobným případům přistupovat do budoucna, podle všeho bude pokračovat.