Vitamín C jako lék na rakovinu: co v roce 2026 skutečně říká věda

Vitamín C jako léčba rakoviny je téma, které vědce a lékaře provází už několik desetiletí, a ani v roce 2026 kolem něj otázky zcela neutichly. Připomíná to profesor Justin Stebbing z Anglia Ruskin University, který se historií i současným stavem výzkumu podrobně zabývá.

Za původním impulzem stojí americký vědec Linus Pauling, držitel dvou Nobelových cen, který se v minulém století stal jedním z nejvýraznějších propagátorů vysokých dávek vitamínu C jako prostředku proti rakovině. Spolu s lékařem Ewanem Cameronem podávali pacientům s pokročilým onemocněním vitamín C jak formou nitrožilních infuzí, tak v tabletách. Jejich pozorování naznačovala, že by látka mohla pacientům pomáhat, výsledky ale nebyly ověřeny přísně kontrolovanými studiemi.

Definitivní odpověď na otázku účinnosti tablet přinesly dva rozsáhlé klinické pokusy provedené na Mayo Clinic. Ty jednoznačně ukázaly, že pacienti užívající vitamín C v tabletách nežili déle než ti, kteří jej neužívali vůbec. Tento výsledek na dlouhou dobu utlumil zájem odborné veřejnosti o vitamín C jako potenciální protinádorovou léčbu.

Podle Stebbinga je ale třeba rozlišovat mezi perorálním podáváním ve formě tablet a nitrožilní aplikací. Zatímco tablety umožňují dosáhnout jen omezené koncentrace vitamínu C v krvi, injekce podávané přímo do žíly dokážou tuto hladinu zvýšit mnohonásobně více. Právě tento rozdíl je podle něj klíčový pro pochopení, proč mohly být výsledky studií s tabletami a případné účinky nitrožilního podání odlišné.

Vysoké dávky vitamínu C mohou v organismu vyvolávat tvorbu peroxidu vodíku, látky, která je za určitých okolností schopná poškozovat nádorové buňky. Tento mechanismus je jedním z důvodů, proč se výzkum k tématu znovu vrátil poté, co se ukázalo, že jej lze cíleně dosáhnout jen nitrožilní cestou, nikoli tabletami.

Menší klinické pokusy, které se touto cestou podávání zabývaly, naznačily, že by nitrožilní vitamín C mohl mít pozitivní vliv na kvalitu života onkologických pacientů. U některých léčených došlo ke snížení únavy a zmírnění bolesti. Stebbing zdůrazňuje, že jde o výsledky z malých studií, které samy o sobě nemohou sloužit jako důkaz o prodloužení života pacientů, ale naznačují, že téma stojí za další zkoumání.

Podstatné je také to, že dávek, které v těchto menších pokusech vedly k pozorovaným účinkům, nelze v žádném případě dosáhnout perorálním užíváním vitamínu C. Rozdíl mezi koncentracemi dosažitelnými tabletami a nitrožilní infuzí je natolik velký, že podle autora nelze výsledky studií s tabletami jednoduše vztahovat na injekční formu a naopak.

I přes tato zjištění Stebbing upozorňuje, že výzkum vysokých dávek nitrožilního vitamínu C u onkologických pacientů stále probíhá a zatím chybí velké, přesvědčivé randomizované studie, které by jednoznačně prokázaly, že tato léčba prodlužuje pacientům život. Dosavadní poznatky tak podle něj nelze považovat za dostatečný důkaz účinnosti v tomto smyslu.

Z tohoto důvodu autor doporučuje, aby byl vitamín C nadále vnímán jako experimentální léčba, nikoli jako standardní součást onkologické péče. Podle jeho slov by měl být podáván výhradně v rámci klinických studií, nebo pod přísným lékařským dohledem, nikoli jako samoléčba či doplněk mimo odborný dozor.

Případ vitamínu C tak podle Stebbinga ukazuje, jak důležité je rozlišovat mezi slibnými laboratorními mechanismy, drobnými klinickými signály a skutečně prokázanou léčebnou účinností. Zatímco Paulingova původní myšlenka o tabletách byla vyvrácena rozsáhlými studiemi Mayo Clinic, otázka nitrožilního podávání zůstává i v roce 2026 otevřená a vyžaduje další, důkladnější výzkum, než bude možné vitamín C doporučit jako ověřenou součást protinádorové terapie.