Vědci zkoumají ukládání biomasy v anoxických mořských pánvích jako nástroj zachytávání uhlíku

Mezinárodní tým vědců, vedený výzkumníky z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře (UC Santa Barbara), se v roce 2026 zabývá otázkou, zda by anoxické mořské pánve mohly sloužit jako potenciální místa pro ukládání uhlíku. Jde o hlubokomořské oblasti s nedostatkem kyslíku, kde by podle vědců mohlo být možné dlouhodobě ukládat rostlinnou biomasu a tím zabránit jejímu rozkladu a uvolňování oxidu uhličitého zpět do atmosféry.

Základní myšlenka spočívá v tom, že rostlinná biomasa běžně při rozkladu na souši nebo v okysličeném prostředí uvolňuje uhlík zpět do koloběhu. Pokud by se ale podařilo tuto biomasu dopravit do hlubokých vrstev oceánu, kde chybí kyslík, proces rozkladu by se výrazně zpomalil nebo téměř zastavil. Uhlík by tak mohl zůstat izolovaný po velmi dlouhou dobu, v řádu staletí až tisíciletí.

Koncept ukládání biomasy do anoxických mořských pánví zaujímá vědeckou komunitu již řadu let, dosud však chyběl systematický výzkum, který by ověřil jeho reálnou proveditelnost. Otázky se týkají především toho, jak by se biomasa do hlubokých částí oceánu transportovala, jaký by měla dopad na místní mořské ekosystémy a zda by uložený materiál skutečně zůstal stabilní po požadovanou dobu.

Prvním krokem k systematickému prozkoumání této strategie se stal nedávný mezinárodní workshop, který svolal tým vědců pod vedením UC Santa Barbara. Setkání se zúčastnili odborníci z různých zemí a oborů, včetně oceánografie, biogeochemie a klimatické vědy. Cílem bylo shromáždit dosavadní poznatky, identifikovat klíčové vědecké otázky a nastínit další postup výzkumu.

Anoxické mořské pánve se nacházejí na několika místech světa, přičemž jejich specifické fyzikální a chemické vlastnosti činí z každé lokality potenciálně odlišný případ. Vědci proto zdůrazňují, že bude nutné podrobně zmapovat jednotlivé pánve a posoudit, které z nich by mohly být pro ukládání biomasy nejvhodnější.

Metoda by mohla teoreticky doplnit další strategie zachytávání a ukládání uhlíku, které se v posledních letech testují po celém světě. Na rozdíl od technologických řešení, jako je zachytávání CO2 přímo ze vzduchu nebo z průmyslových zdrojů, by tento přístup využíval přirozené procesy v oceánu a biomasu z rostlin, které během svého růstu pohlcují oxid uhličitý z atmosféry.

Vědci zapojení do projektu upozorňují, že jde zatím o velmi ranou fázi výzkumu. Před jakoukoliv praktickou aplikací bude nutné provést rozsáhlé studie dopadů na mořské prostředí, zhodnotit ekonomickou náročnost a technickou proveditelnost přepravy velkého množství biomasy do hlubin oceánu. Otevřenou otázkou zůstává i to, jaký typ rostlinné biomasy by byl pro tento účel nejvhodnější a odkud by pocházel.

Mezinárodní spolupráce má být podle vědců klíčová pro další postup, protože anoxické pánve se nacházejí ve vodách spadajících pod jurisdikci různých států, a jakýkoliv budoucí projekt by proto vyžadoval koordinaci na mezinárodní úrovni. Workshop měl podle organizátorů sloužit právě k navázání takové spolupráce a k vytvoření platformy pro sdílení dat a metodologických přístupů mezi j