Vědci varují: chemikálie PFAS zůstávají v přírodě desítky let a hromadí se v těle

Chemikálie ze skupiny per- a polyfluoroalkylových látek, známé jako PFAS, patří k nejodolnějším syntetickým sloučeninám, jaké člověk kdy vytvořil. Nikoli náhodou se jim přezdívá „chemikálie navždy – jejich schopnost přetrvávat v prostředí po desetiletí, aniž by se výrazněji rozložily, z nich dělá jeden z nejsledovanějších environmentálních problémů současnosti.

Klíčem k mimořádné stabilitě těchto látek je jejich chemická struktura. Vazba mezi uhlíkem a fluorem patří k nejsilnějším vazbám v organické chemii, a právě díky ní PFAS odolávají běžným procesům rozkladu, jako je působení světla, tepla, vlhkosti nebo mikroorganismů. Zatímco většina organických látek se v přírodě postupně rozpadá díky bakteriím nebo chemickým reakcím, molekuly PFAS zůstávají prakticky beze změny i po velmi dlouhé době.

Právě tato vlastnost, která z hlediska životního prostředí představuje problém, je zároveň důvodem, proč se PFAS staly tak oblíbenými v průmyslu. Díky své odolnosti dokážou účinně odpuzovat vodu, oleje i teplo, což z nich udělalo klíčovou surovinu pro výrobu celé řady produktů. Používají se při výrobě nepřilnavého nádobí, nepromokavých textilií, hasicích pěn, obalů na potraviny nebo v elektronickém průmyslu. Jejich všestrannost a stabilita za různých podmínek z nich udělaly téměř nepostradatelnou součást moderní výroby.

Problém nastává v okamžiku, kdy se tyto látky dostanou do životního prostředí – ať už během výroby, používání výrobků, nebo po jejich likvidaci. Vzhledem k tomu, že se PFAS obtížně rozkládají, hromadí se postupně v půdě, ve vodních zdrojích i v živých organismech. Jejich stopy byly zaznamenány prakticky po celém světě, a to i na místech vzdálených od průmyslových center.

Odborníci upozorňují, že díky své perzistenci se PFAS mohou v prostředí kumulovat po velmi dlouhou dobu, což zvyšuje riziko jejich dlouhodobého kontaktu s lidmi i zvířaty. Jednou uvolněné do vody nebo půdy se tyto látky prakticky nedají odstranit běžnými přírodními procesy, a zůstávají tak v ekosystému po celé generace.

Vzhledem k rozsáhlému využití PFAS v průmyslu za posledních několik desetiletí se tyto sloučeniny staly téměř všudypřítomnými. Nacházejí se nejen v blízkosti továren nebo skládek, ale i ve vzdálenějších oblastech, kam se dostávají prostřednictvím vody, ovzduší nebo potravního řetězce. Jejich přítomnost v životním prostředí tak není omezena pouze na místa přímého průmyslového znečištění.

Fakt, že se PFAS obtížně rozkládají, představuje zásadní výzvu i pro budoucí generace. Zatímco jiné znečišťující látky se v přírodě postupně odbourávají, PFAS mohou v prostředí přetrvávat po velmi dlouhou dobu, aniž by ztratily svou strukturu a vlastnosti. To znamená, že jednou uvolněné množství těchto látek se v podstatě nesnižuje přirozenou cestou a jejich koncentrace se může naopak dále zvyšovat s pokračujícím používáním výrobků, které je obsahují.

Situace kolem PFAS ukazuje na širší problém moderní chemie – snaha o vytvoření látek s ideálními vlastnostmi pro průmyslové využití často naráží na otázku jejich dlouhodobého dopadu na životní prostředí. Vlastnosti, díky nimž jsou PFAS tak užitečné – odolnost vůči vodě, oleji a vysokým teplotám – jsou totiž prakticky totožné s vlastnostmi, které jim brání v přirozeném rozkladu.

Vzhledem k tomu, že tyto látky byly nalezeny v půdě, vodě i tkáních živých organismů po celém světě, představují PFAS příklad toho, jak dlouhodobě mohou syntetické chemikálie ovlivňovat prostředí i po skončení jejich přímého využití. Jejich odolnost, dříve vnímaná jako výhoda pro průmyslové aplikace, se dnes stává symbolem obtížnosti řešení znečištění, které jednou vzniklo a jehož odstranění vyžaduje mnohem více času a úsilí, než bylo potřeba k jeho vytvoření.