Vědci rekonstruovali zvuky hmyzu starého 165 milionů let, objevili raný ultrazvuk

Tým vědců se podařilo rekonstruovat zvuky, které před 165 miliony let vydávali příbuzní dnešních cvrčků a kobylek, žijící v období střední jury. Výzkum, o kterém 25. srpna 2026 informoval Enrico de Lazaro, přináší unikátní pohled do akustického světa druhohorní přírody a naznačuje, že hmyz komunikoval ultrazvukem mnohem dříve, než se dosud předpokládalo.

Základem studie byly fosilní křídla nalezená v Číně, konkrétně v souvrství Jiulongshan v Mongolsku. Vědci analyzovali celkem dvacet fosilních druhů hmyzu, mezi nimi sedm zástupců čeledi Prophalangopsidae a dva druhy z čeledi Haglidae. Tyto skupiny jsou blízce příbuzné dnešním cvrčkům a kobylkám, které dodnes vydávají zvuky třením křídel o sebe – tento mechanismus se označuje jako stridulace.

Aby výzkumníci zjistili, jaké frekvence tento starobylý hmyz produkoval, využili kombinaci moderních technologických metod. Pomocí laserové vibrometrie zkoumali strukturu a mechanické vlastnosti fosilních křídel, dále použili počítačové simulace a modely strojového učení, které umožnily odhadnout, jaké zvuky mohla křídla při tření vydávat.

Výsledky ukázaly, že většina zkoumaných devíti druhů produkovala nízkofrekvenční zvuky kolem 5 kHz, tedy podobně jako mnozí dnešní zástupci rovnokřídlého hmyzu. Jeden druh se však z tohoto vzorce výrazně vymykal – Sigmaboilus peregrinus volal na frekvencích přesahujících 20 kHz, tedy v ultrazvukovém rozsahu, který je pro lidské ucho nezachytitelný.

Tento objev je podle autorů studie významný zejména z evolučního hlediska. Ultrazvuková komunikace se totiž podle všeho vyvinula ještě předtím, než se na Zemi objevili netopýři, tedy zhruba o 55 milionů let dříve. Netopýři jsou dnes považováni za jeden z hlavních důvodů, proč mnoho druhů hmyzu využívá ultrazvuk – umožňuje jim totiž komunikovat, aniž by je slyšeli predátoři, kteří se orientují echolokací. Nález u druhu Sigmaboilus peregrinus ale naznačuje, že tento evoluční tlak nemusel být jediným faktorem.

Vědci proto navrhují, že vývoj ultrazvukové komunikace u hmyzu mohli ovlivnit i jiní predátoři, kteří v druhohorách žili dávno před netopýry. Mezi možné kandidáty patří raní savci, ale také další skupiny obratlovců, kteří mohli mít citlivý sluch a lovit hmyz podle zvuku. Pokud by se tato hypotéza potvrdila, znamenalo by to, že tlak dravců na vývoj skrytější komunikace u hmyzu působil mnohem dříve a byl rozmanitější, než se dosud předpokládalo.

Studie, publikovaná v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, tak přináší nový pohled na akustickou ekologii druhohorních ekosystémů. Ukazuje, že svět středojurské krajiny nebyl tichý, ale naopak naplněný zvuky hmyzu – od nízkých bzučivých tónů až po ultrazvukové signály, které si mohly vyměňovat některé druhy, aniž by je zaslechli tehdejší predátoři.

Podle vědců tato práce také dokládá, jak užitečné mohou být moderní technologie při studiu fosilií. Kombinace laserové vibrometrie, počítačových simulací a strojového učení umožňuje badatelům rekonstruovat nejen vzhled, ale i chování a smyslové projevy dávno vyhynulých organismů. Tento přístup by mohl být v budoucnu využit i při zkoumání dalších skupin hmyzu či jiných živočichů, u nichž se dochovaly podobné anatomické struktury schopné produkovat zvuk.

Výzkum tak rozšiřuje poznání o komplexnosti komunikace v pravěkých ekosystémech a naznačuje, že evoluce smyslových a komunikačních strategií byla mnohem složitější a časnější, než se dosud myslelo. Otevírá také otázky, zda podobné adaptace nebyly u hmyzu druhohor rozšířenější, než ukazuje současný vzorek zkoumaných fosilií, a zda budoucí nálezy nepřinesou další překvapivá zjištění o zvukovém světě dávno zaniklých ekosystémů.