Vědci popsali nový druh pravěkého aligátorovitého plaza z doby krátce po vyhynutí dinosaurů

Tým paleontologů popsal nový vyhynulý druh aligátorovitého plaza, kterému dali jméno Mandrasuchus milleri. Živočich obýval území dnešního Colorada v raném paleocénu, přibližně před 65,4 miliony let – tedy jen krátce po jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách života na Zemi. Podle vědců žil tento tvor asi 200 000 až 350 000 let po dopadu asteroidu, který ukončil éru neptačích dinosaurů.

Studii, která druh popisuje, zveřejnil odborný časopis Journal of Vertebrate Paleontology 2. září 2026. Hlavní autorkou práce je Dr. Emily Lessner z Bureau of Land Management, americké federální agentury spravující veřejné pozemky, na nichž byly fosilie objeveny.

Paleontologům se podařilo nashromáždit poměrně bohatý fosilní materiál, který zahrnuje několik lebek i fragmenty postkraniálních kostí. Právě díky množství dochovaných pozůstatků mohli vědci detailně popsat anatomii i pravděpodobný způsob života tohoto tvora. Mandrasuchus milleri dosahoval délky kolem 1,5 metru a vážil přibližně 35 kilogramů, čímž se řadí mezi menší zástupce aligátorovitých plazů své doby.

Charakteristickým znakem druhu byl krátký a tupý čenich a především zaoblené zuby připomínající tvarem knoflíky. Taková stavba chrupu naznačuje, že Mandrasuchus milleri nebyl specializovaným predátorem zaměřeným na jeden typ kořisti. Jeho strava byla podle autorů studie generalistická – živočich dokázal zpracovat jak měkkou, tak tvrdou kořist, včetně měkkýšů a členovců. Zaoblené zuby mu umožňovaly drtit tvrdé schránky a krunýře, aniž by se poškodily, což je výhoda typická pro živočichy živící se rozmanitou stravou v proměnlivém prostředí.

Objev je významný také proto, že poskytuje další díl skládačky týkající se toho, jak rychle se ekosystémy vzpamatovávaly po hromadném vymírání na konci křídy. Krátce po dopadu asteroidu, který způsobil zánik většiny dinosaurů a řady dalších skupin organismů, docházelo k postupné obnově biologické rozmanitosti. Přítomnost více druhů plazů žijících vedle sebe ve stejném prostředí ukazuje, že ekosystémy se dokázaly poměrně rychle diverzifikovat a zaplnit uvolněné ekologické niky.

Mandrasuchus milleri totiž nežil ve svém prostředí sám. Fosilní nálezy dokládají, že sdílel habitat s dalšími dvěma druhy plazů. Jedním z nich byl větší krokodýl Borealosuchus sternbergii, který zřejmě zastával roli dominantnějšího predátora ve stejném vodním nebo pobřežním prostředí. Druhým spolubydlícím byl Champsosaurus, rybožravý plaz patřící do skupiny, která se od krokodýlů a aligátorů vývojově odlišuje, ale žila v podobných habitatech a živila se především rybami.

Existence tří odlišných druhů plazů obývajících stejnou oblast krátce po vymírání dinosaurů naznačuje, že vodní a pobřežní ekosystémy raného paleocénu byly již poměrně bohaté na druhy a nabízely dostatek potravních zdrojů pro různé specializace. Zatímco Champsosaurus se zaměřoval na ryby a Borealosuchus sternbergii pravděpodobně lovil větší kořist, Mandrasuchus milleri díky svým knoflíkovitým zubům zaplňoval jinou ekologickou niku založenou na drcení tvrdé kořisti, jako jsou měkkýši a různí členovci.

Podle autorů studie tento objev přispívá k lepšímu porozumění tomu, jak se suchozemské a sladkovodní ekosystémy v Severní Americe vyvíjely v období bezprostředně následujícím po jedné z nejzávažnějších krizí v historii biosféry. Popsání nového druhu z tak raného období paleocénu zároveň rozšiřuje dosavadní znalosti o diverzitě aligátorovitých plazů krátce po vymírání dinosaurů a ukazuje, že evoluční inovace, jako je specializovaný tvar zubů umožňující generalistickou stravu, mohly hrát důležitou roli při rychlém osídlování uvolněných ekologických nik.