Vědci poprvé chemicky doložili aloe v egyptském balzamování mumie

Vědci z Univerzity v Marburgu přinesli nový pohled na to, jak starověcí Egypťané připravovali své zemřelé na posmrtný život. Tým propojil moderní analytické metody používané při výzkumu přírodních látek s egyptologií a dějinami farmacie. Jeho cílem bylo zjistit, jaké materiály se při balzamování skutečně používaly a jakým způsobem lze jejich složení zkoumat i po tisících letech.

Výsledkem je první molekulární důkaz, který spojuje aloe s egyptským balzamováním. Vědci k němu dospěli analýzou mumifikované hlavy stará přibližně 2 700 let. Jde tedy o nález, který potvrzuje to, co se dosud jen předpokládalo nebo dalo vyčíst z nepřímých zdrojů, a poprvé k tomu dodává hmatatelná chemická data.

Balzamování patřilo ve starověkém Egyptě k nejpropracovanějším postupům spojeným se smrtí. Použité látky měly tělo uchovat, ale často také nesly symbolický či rituální význam. O jejich přesném složení však dlouho panovaly spíše dohady. Texty z doby faraonů sice zmiňují řadu pryskyřic, olejů a aromatických směsí, přiřadit konkrétní názvy ke konkrétním látkám je ale obtížné. Překlady starých termínů bývají nejisté a rostlinné či živočišné materiály se v průběhu staletí chemicky mění, takže jejich identifikace není jednoduchá.

Právě zde se projevuje přínos spolupráce několika oborů. Moderní analýza přírodních produktů umožňuje rozpoznat jednotlivé molekuly i v nepatrných vzorcích a odlišit stopy původních materiálů od pozdějších změn. Egyptologie přitom dodává kontext, tedy znalost toho, odkud vzorek pochází, jaké postupy se v dané době používaly a co o nich vypovídají písemné prameny. Dějiny farmacie pak pomáhají pochopit, jak se s rostlinami a jejich účinnými látkami v minulosti zacházelo a k čemu sloužily.

Aloe patří mezi rostliny, které byly od starověku ceněny pro své léčivé a ochranné vlastnosti. Jeho spojení s mumifikací se v odborné literatuře občas objevovalo, jenže chyběl přímý chemický důkaz z konkrétního nálezu. Marburský tým jej nyní získal z mumifikované hlavy, takže lze s větší jistotou tvrdit, že tato rostlina byla součástí balzamovacích postupů.

Článek, z něhož informace vycházejí, neuvádí přesné datum ani jméno jedince, jehož hlava byla zkoumána. Neposkytuje ani další číselné údaje kromě přibližného stáří nálezu. Zůstává tak otevřené, jak rozšířené bylo používání aloe mezi tehdejším obyvatelstvem a zda šlo o běžnou součást balzamovací směsi, nebo o ingredienci vyhrazenou jen určitým případům.

Význam studie je ovšem širší než samotné zjištění o jedné rostlině. Ukazuje totiž, že kombinace přírodovědných a humanitních oborů dokáže po tisíciletích odpovědět na otázky, které by žádný z nich sám nevyřešil. Moderní chemie dodá data, historici a egyptologové je zasadí do dobového rámce a odborníci na dějiny léčiv pomohou vysvětlit, proč byly určité látky vybírány. Takový přístup může v budoucnu přinést další poznatky o tom, jak Egypťané postupovali při přípravě těl zemřelých a jaké materiály k tomu měli k dispozici.

Metoda, kterou marburští vědci využili, se dá v principu uplatnit i na další mumie a archeologické nálezy. Pokud se podaří molekulárně určit dalších látek, bude možné zpřesnit dosavadní představy o obchodních cestách, dostupnosti surovin i o znalostech tehdejších balzamovačů. Zatím jde o jednotlivý, ale pozoruhodný doklad, který po mnoha staletích nepřímých indicií poprvé přímo propojil aloe s egyptským balzamováním.