Vědci pomocí Webbova a Spitzerova dalekohledu zkoumali disky po srážkách planetek

Tým astronomů vedený Dr. Kate Su ze Space Science Institute a Dr. Agnes Kospal z Konkoly Observatory zveřejnil 2. října 2026 studii, která se zabývá extrémními troskovými disky kolem mladých hvězd. Tyto disky podle vědců mohou představovat pozůstatky masivních srážek těles o velikosti Měsíce nebo dokonce Marsu. Výsledky výzkumu byly publikovány v odborném časopise Astrophysical Journal.

Vědci při analýze využili data ze dvou vesmírných dalekohledů – James Webb Space Telescope, provozovaného agenturami NASA, ESA a CSA, a staršího Spitzer Space Telescope, který patří NASA. Celkem bylo zkoumáno 21 extrémních troskových disků, přičemž data o 16 z nich pocházela z pozorování Webbovým dalekohledem a zbývajících pět bylo analyzováno pomocí dat ze Spitzeru. U 12 systémů se díky tomu podařilo poprvé získat kompletní spektra, což umožnilo detailněji popsat jejich chemické složení.

Z celkového počtu 21 zkoumaných disků bylo osm, tedy 38 procent, klasifikováno jako bohaté na křemík. Tento podíl je výrazně vyšší než u běžných protoplanetárních disků, kde se disky bohaté na křemík vyskytují v méně než deseti procentech případů. Podle vědců to naznačuje, že extrémní troskové disky představují specifickou a odlišnou fázi vývoje planetárních soustav.

Dalším zajímavým zjištěním je velikost zrn prachu v těchto discích. Zatímco v protoplanetárních discích, z nichž se teprve formují planety, mají zrna velikost několika mikrometrů, zrna v extrémních troskových discích jsou většinou submikronová, tedy mnohem menší. Tento rozdíl podle astronomů podporuje hypotézu, že extrémní troskové disky nevznikají postupnou akrecí materiálu jako protoplanetární disky, ale naopak jsou výsledkem násilných srážek už existujících těles, při nichž dochází k rozbití hornin na drobné částice.

Výzkumníci také zjistili, že disky bohaté na křemík se objevují výhradně kolem hvězd mladších než 300 milionů let. Tento časový rámec odpovídá období, kdy v raných planetárních soustavách probíhají intenzivní srážky mezi formujícími se tělesy – podobně jako se předpokládá, že vznikl Měsíc po srážce rané Země s tělesem o velikosti Marsu.

Dr. Agnes Kospal ocenila zejména kvalitu dat, která poskytl James Webb Space Telescope. To just see their mid-infrared emission and beautiful spectral features with Webb, which allowed us to identify their compositions, was the most exciting thing for me, uvedla astronomka z Konkoly Observatory. Schopnost dalekohledu zachytit detailní spektrální rysy ve středním infračerveném záření umožnila vědcům s mnohem větší přesností určit mineralogické složení prachu v jednotlivých discích.

Studie tak přispívá k lepšímu porozumění tomu, jak vznikají planetární soustavy a jak dochází k formování těles podobných Zemi a Měsíci. Srážky velkých těles, jakými byly ty, které podle současných teorií vedly ke vzniku Měsíce, totiž nejsou v historii vesmíru výjimečné – naopak se zdá, že představují běžnou součást raných fází vývoje hvězdných soustav. Extrémní troskové disky tak mohou sloužit jako jakési okno do minulosti, které astronomům umožňuje pozorovat procesy podobné těm, jež formovaly i naši vlastní sluneční soustavu.

Dr. Kate Su a její kolegové plánují v budoucnu rozšířit vzorek zkoumaných systémů a dále zpřesnit souvislost mezi stářím hvězd a chemickým složením okolních trosek. Cílem je lépe pochopit, jak dlouho fáze intenzivních srážek v planetárních soustavách trvá a jaký vliv má na konečnou podobu vznikajících planet. Kombinace dat z Webbova a Spitzerova dalekohledu se přitom ukázala jako klíčová pro získání komplexního obrazu o složení i vývoji těchto vzdálených planetárních soustav.