V norských horách objevili 7 000 let staré rybářské pasti dokládající záměrné vysazování ryb

Archeologové objevili v horách jižního Norska pozůstatky rybářských pastí staré přibližně 7 000 let, které přinášejí nový pohled na vztah pravěkých lidí k přírodě. Nálezy pocházejí z vysoko položených horských jezer a naznačují, že ryby do těchto vod nedostaly cestu přirozeně, ale byly tam záměrně zavedeny lidmi.

Jde o pozůstatky konstrukcí, které sloužily k lovu ryb v jezerech, jež byla podle dosavadních poznatků původně bez ryb nebo s jejich minimálním výskytem. Skutečnost, že se v nich přesto rybářské pasti nacházejí a že tam žily ryby, ukazuje, že tvůrci těchto zařízení museli vodní plochy nejprve rybami osídlit sami. Teprve poté mohli jezera využívat jako stálý zdroj potravy.

Autory nálezu jsou skupiny, které archeologové řadí k mezolitickým lovcům-rybářům-sběračům. Tyto společnosti obvykle bývají spojovány s přizpůsobováním se přírodním podmínkám, nikoli s jejich aktivním utvářením. Objev v norských horách ale ukazuje, že i tyto komunity dokázaly cíleně zasahovat do svého prostředí a přizpůsobovat si je podle vlastních potřeb.

Podle odborníků má tento nález zásadní význam pro pochopení vztahu člověka a přírody v pravěku. Dosud se totiž předpokládalo, že systematické řízení přírodních zdrojů a cílené zasahování do ekosystémů je spojeno především se vznikem zemědělství, tedy s obdobím, kdy lidé začali cíleně pěstovat plodiny a chovat dobytek. Nález rybářských pastí v norských horách však dokládá, že k podobným zásahům docházelo i mnohem dříve, v době, kdy lidé ještě obživu získávali lovem, rybolovem a sběrem.

Zavádění ryb do jezer, která je přirozeně neobsahovala, představuje jednu z nejstarších dosud doložených forem cíleného zásahu člověka do přírodního prostředí v této oblasti. Ukazuje, že už mezolitičtí obyvatelé hor jižního Norska přemýšleli dlouhodobě a plánovali využití krajiny nad rámec bezprostředního uspokojování potřeb. Vytvoření rybí populace v horském jezeře totiž vyžadovalo nejen znalost prostředí, ale i schopnost zajistit přesun živých ryb na těžko dostupná místa a následně počkat, až se populace v novém prostředí uchytí a rozmnoží.

Archeologové upozorňují, že podobné nálezy mění dosavadní představu o tom, jak vyspělé byly společnosti před příchodem zemědělství. Dřívější archeologické teorie často stavěly hranici mezi pasivním využíváním přírody lovci-sběrači a aktivním utvářením krajiny zemědělci. Nález rybářských pastí v norských horách tuto hranici zpochybňuje a naznačuje, že schopnost cíleně měnit přírodní prostředí byla přítomna už dříve, byť v jiné podobě než později u zemědělských komunit.

Výzkum rybářských pastí zároveň otevírá otázky, jak rozšířené takové praktiky mezi mezolitickými skupinami byly a zda se podobné zásahy do vodních ekosystémů odehrávaly i na jiných místech severní Evropy. Archeologové plánují další zkoumání lokalit v horských oblastech, aby zjistili, zda jde o ojedinělý případ, nebo o širší praxi, kterou mezolitičtí lovci-rybáři-sběrači běžně využívali.

Nález tak doplňuje dosavadní poznatky o způsobu života pravěkých komunit v severských horských oblastech a potvrzuje, že vztah člověka k přírodě byl