Trumpova administrativa chce zúžit ochranu ohrožených druhů v USA

Americký zákon o ohrožených druzích patří od svého přijetí v roce 1973 k nejsilnějším nástrojům ochrany přírody na světě. Jeho klíčovým prvkem je zákaz takzvaného „harmu – tedy poškozování chráněných živočichů. Po desetiletí přitom platilo, že tento zákaz se vztahuje nejen na přímé zabíjení zvířat, ale také na ničení jejich přirozeného prostředí. Nyní se však tato interpretace dostala pod právní tlak, který by mohl zásadně změnit způsob, jakým zákon funguje v praxi.

Spor se točí kolem jednoho jediného slova: „harm. Americká administrativa za vlády Donalda Trumpa prosazuje výklad, podle něhož by toto slovo mělo být vykládáno úzce – tedy pouze jako přímé fyzické poranění nebo usmrcení chráněného živočicha. Ničení habitatu by podle tohoto výkladu pod zákaz nespadalo. Jde o změnu, která by měla dalekosáhlé důsledky pro tisíce druhů vedených na federálním seznamu ohrožených a zranitelných živočichů a rostlin.

Konkrétní dopady si lze dobře představit na dvou příkladech. Ohrožený strakapoud červenohlavý, závislý na starých lesích s dutými stromy, by byl formálně chráněn před přímým odlovem, nikoli však před kácením lesů, které mu poskytují hnízdní příležitosti a potravu. Podobně ohrožený losos, jehož přežití závisí na čistých a volně tekoucích řekách, by byl chráněn před přímým rybolovem, ale nikoli před regulací vodních toků nebo znečišťováním říčních koryt, které mu znemožňují třecí migraci. V obou případech by výsledek byl de facto stejný – vyhynutí druhu – avšak právní odpovědnost by nevznikla.

Dosavadní výklad zákona, potvrzený Nejvyšším soudem USA v roce 1995 v případu Babbitt versus Sweet Home Chapter of Communities for a Great Oregon, výslovně zahrnoval ničení habitatu pod definici „harmu. Soud tehdy rozhodl, že federální agentury mají pravomoc chránit nejen samotná zvířata, ale i ekosystémy, na nichž jsou závislá. Toto rozhodnutí se stalo základním kamenem ochrany přírody v USA a umožnilo záchranu řady druhů, které by jinak pravděpodobně vyhynuly.

Nová administrativa však argumentuje tím, že původní text zákona takový výklad nepodporuje a že rozšířená definice nepřiměřeně omezuje vlastnická práva a hospodářský rozvoj. Kritici tohoto přístupu upozorňují, že jde o právní manévr, jehož skutečným cílem je otevřít chráněná území těžbě dřeva, těžbě nerostných surovin a komerční výstavbě. Biologové a ochranáři varují, že bez ochrany habitatu ztrácí zákon o ohrožených druzích většinu svého praktického účinku.

Vědecká komunita opakovaně zdůrazňuje, že největší příčinou vymírání druhů není přímé pronásledování, ale právě ztráta přirozeného prostředí. Odlesňování, urbanizace, odvodňování mokřadů a degradace říčních systémů způsobují úbytek populací mnohem rychleji a plošněji než lov či odchyt. Zúžení definice „harmu by proto podle odborníků znamenalo, že zákon přestane chránit druhy před jejich největší hrozbou.

Debata má rovněž ústavní rozměr. Otázka, zda mohou federální agentury rozšiřovat výklad zákonů nad rámec jejich doslovného znění, se dostala do centra pozornosti