Studie: úbytek afrických megaherbivorů způsobila nízká míra speciace, ne vymírání

Vědci ze španělského Národního muzea přírodních věd (MNCN-CSIC), Národního výzkumného centra pro evoluci člověka (CENIEH) a Univerzity v Alcalá zveřejnili v časopise Nature Communications novou studii, která přináší odlišný pohled na dlouhodobý úbytek afrických megaherbivorů. Jde o býložravce s tělesnou hmotností přesahující jednu tunu, tedy přibližně 2 200 liber, mezi něž patří sloni, hroši a další velké druhy. Tato zvířata jsou označována za ekosystémové inženýry, protože svou pastvou, pohybem a dalšími aktivitami zásadně formují krajinu i strukturu vegetace, což ovlivňuje celé spektrum dalších organismů, které na těchto stanovištích žijí.

Diverzita megaherbivorů v Africe se za posledních několik milionů let výrazně snížila – kontinent kdysi hostil mnohem širší škálu obřích druhů, než jaké známe dnes. Dosavadní vysvětlení tohoto úbytku se často opíralo o myšlenku, že velcí býložravci byli zranitelnější vůči vymírání kvůli změnám klimatu, ztrátě přirozeného prostředí nebo tlaku ze strany predátorů, včetně raných lidských populací. Nová analýza vědeckého týmu však tuto představu zpochybňuje.

Podle autorů studie nebyl hlavní příčinou poklesu diverzity megaherbivorů vyšší výskyt vymírání druhů, ale naopak výrazně nízká míra speciace, tedy vzniku nových druhů, které by mohly nahradit ty zaniklé. Jinými slovy, problém nespočíval v tom, že by velcí býložravci vymírali rychleji než jiná zvířata, ale v tom, že se noví zástupci této skupiny v průběhu evoluce objevovali jen velmi zřídka.

Toto zjištění mění dosavadní chápání evolučních mechanismů, které stály za úbytkem velkých afrických zvířat. Pokud by hlavní roli hrálo zvýšené vymírání, dalo by se očekávat, že příčinou byly především vnější tlaky – dramatické změny prostředí, expanze predátorů nebo lov ze strany člověka. Nízká míra speciace ovšem naznačuje, že problém byl spíše vnitřní, tedy spojený s biologickými a evolučními omezeními, která bránila vzniku nových druhů megaherbivorů v takové míře, jaká by dokázala kompenzovat přirozené úbytky populací.

Vědci se domnívají, že za nízkou mírou speciace mohou stát faktory typické pro velká zvířata obecně – dlouhá doba do dosažení pohlavní dospělosti, malý počet potomků, dlouhé generační intervaly a pomalé tempo reprodukce. Tyto biologické charakteristiky snižují schopnost populací rychle se geneticky diverzifikovat a vytvářet nové druhy, i když podmínky prostředí by to jinak umožňovaly. Megaherbivorové tak podle všeho nebyli o nic zranitelnější vůči vymírání než menší druhy, ale jejich evoluční výrobní tempo bylo podstatně pomalejší.

Výsledky studie mají význam nejen pro pochopení minulosti, ale i pro současnou ochranu přírody. Vzhledem k tomu, že dnešní populace slonů, hrochů a dalších velkých afrických savců čelí tlaku ze strany člověka, ztráty přirozeného prostředí a klimatických změn, je klíčové vědět, že tyto druhy se v případě úbytku nebudou moci rychle obnovit vznikem nových příbuzných druhů. Jejich schopnost zotavit se ze současných populačních poklesů je tak výrazně omezenější, než by se mohlo zdát u jiných skupin živočichů.

Autoři studie zdůrazňují, že pochopení mechanismů, které v minulosti vedly k poklesu diverzity megaherbivorů, pomáhá lépe interpretovat i současnou ekologickou situaci na africkém kontinentu. Ekosystémy, v nichž velcí býložravci chybí nebo jejichž populace jsou oslabené, se mohou výrazně měnit – bez pastvy slonů či hrochů dochází k zarůstání krajiny, změnám vodních toků a posunům v druhové skladbě rostlin i menších živočichů.

Výzkum týmu z MNCN-CSIC, CENIEH a Univerzity v Alcalá tak přináší nový úhel pohledu na dlouhodobý evoluční vývoj africké megafauny a upozorňuje, že ochrana zbývajících populací megaherbivorů má mimořádný význam právě proto, že příroda nemá k dispozici rychlý mechanismus, jak jejich úbytek nahradit vznikem nových druhů.