Studie odhaluje, jak urbanizace Singapuru mění koloběh vody a ohrožuje zásoby

Nová studie přináší podrobný pohled na to, jak se v Singapuru mění vztah mezi přírodními a městskými hydrologickými procesy a jaké to má důsledky pro budoucí zásobování vodou. Výzkum, který vyšel 4. září 2026, se zaměřuje na město-stát, jenž patří mezi nejhustěji zastavěná území na světě a zároveň má jen omezené přírodní vodní zdroje.

Singapur byl ještě před několika desetiletími z většiny pokryt tropickým nížinným lesem, který zabíral více než 60 procent území. Dnešní krajinu ale tvoří především budovy, silnice a další infrastruktura. Tato proměna zásadně mění způsob, jakým voda v prostředí koluje – od srážek přes vsakování až po odtok a výpar.

Vzhledem k nedostatku vlastních přírodních vodních zdrojů klade Singapur dlouhodobě důraz na udržitelné hospodaření s vodou. Součástí systému je rozsáhlá síť pro sběr dešťové vody, kterou tvoří kanály, odvodňovací systémy a 17 nádrží. Tato infrastruktura pokrývá přibližně dvě třetiny území státu a představuje klíčový prvek jeho vodní bezpečnosti.

Autoři nové studie vytvořili model, který zohledňuje interakci mezi městskou vegetací, klimatem a vybudovaným prostředím. Model pracuje s časovým rozlišením na úrovni hodin a prostorovým rozlišením 250 metrů, což umožňuje zachytit detailní změny v různých částech města v průběhu dne.

Výsledky ukázaly, že zvýšení podílu nepropustných ploch, jako jsou silnice a chodníky, na 35 procent vedlo k nárůstu odtoku vody o 16,5 procenta. Zároveň se snížila transpirace, tedy výdej vodní páry rostlinami, což následně ovlivnilo i celkovou energetickou bilanci města. Méně vegetace znamená méně přirozeného ochlazování prostřednictvím výparu, což může přispívat i k dalším jevům spojeným s městskou zástavbou, jako je zvýšená teplota povrchu.

Podle výzkumníků budou pro budoucí vodní rozpočet Singapuru klíčové zejména výkyvy v množství srážek. Simulace naznačují, že variabilita dešťů, ovlivněná změnou klimatu, bude hrát zásadní roli v tom, zda bude mít město dostatek vody i v obdobích sucha. Zvláštní pozornost si zaslouží riziko vážných nedostatků vody během period spojených s jevem El Niño, kdy dochází k výraznému omezení srážek v jihovýchodní Asii.

Kombinace pokračující urbanizace a měnícího se klimatu tak podle autorů studie představuje pro Singapur dvojí výzvu. Na jedné straně ubývá přirozených ploch, které dokážou zadržovat vodu a přispívat k jejímu koloběhu, na straně druhé se mění charakter i intenzita srážek, na které musí město reagovat pomocí své existující infrastruktury.

Výzkumný tým věří, že jejich model může sloužit jako nástroj pro plánovače a tvůrce politik nejen v Singapuru, ale i v dalších hustě osídlených městech, která čelí podobným výzvám v oblasti vodního hospodářství. Detailní pochopení toho, jak konkrétní typy zástavby a míra propustnosti povrchu ovlivňují odtok a vypařování vody, může pomoci lépe navrhovat budoucí urbanistické projekty a systémy pro zadržování dešťové vody.

Studie tak přichází v době, kdy se mnoho měst po celém světě potýká s rostoucí urbanizací a zároveň s nejistotou ohledně budoucího vývoje srážek v důsledku změny klimatu. Singapur, který je považován za jeden z příkladů propracovaného vodního managementu, může díky podobným výzkumům dále zpřesňovat své strategie pro zajištění vodní bezpečnosti i v náročnějších klimatických podmínkách.

Autoři zdůrazňují, že jejich přístup, kombinující vysoké prostorové i časové rozlišení, umožňuje zachytit jevy, které by při hrubších modelech zůstaly skryté. To se týká především rozdílů mezi jednotlivými čtvrtěmi města, kde míra zástavby, množství zeleně a typ povrchu mohou výrazně ovlivnit, jak rychle a v jakém množství voda odtéká nebo se vypařuje zpět do atmosféry.

Do budoucna by podle výzkumníků mohly podobné modely pomoci nejen při plánování nové infrastruktury, ale i při rozhodování o tom, kde je vhodné zachovat nebo obnovit vegetaci, aby se zmírnily dopady zástavby na místní hydrologický cyklus a snížilo riziko nedostatku vody v obdobích sucha.