Stanford Encyclopedia revidovala heslo o Lockově morální filozofii

Stanford Encyclopedia of Philosophy zveřejnila podstatně revidované heslo „Locke’s Moral Philosophy“, které se věnuje otázce, jak vlastně vypadala morální filozofie Johna Locka. Heslo vyšlo poprvé 21. října 2011, nová revize pochází z 20. října 2026. Autor textu v něm uveden není. Zaměřuje se především na Lockovo pojetí v díle Esej o lidském rozumu z roku 1690, jehož čtvrté vydání vyšlo roku 1700, a na raný spis Essays on the Law of Nature z 60. let 17. století.

Východiskem textu je zjištění, že Lockova morální filozofie je v Eseji rozpracována jen málo a že Locke sám nikdy nepublikoval samostatné dílo o morální filozofii. Přirozené právo sice figuruje ve Dvou pojednáních o vládě z roku 1690, ale Locke tam nerozvádí, jak se k němu dobíráme poznáním ani proč nás zavazuje.

Nejpodrobněji se k těmto otázkám vyjadřuje v raných Essays on the Law of Nature. Zastává v nich racionalistické pojetí přirozeného práva: morální pravidla vycházejí z božích, všeobecných a absolutních zákonů, jsou poznatelná rozumem a mají závaznou povahu. V Eseji se však objevuje i druhá linie, hedonistická teorie, podle níž lze všechna dobra a zla převést na určité druhy rozkoše a bolesti. Důraz se tu klade na sankce, tedy na odměny a tresty.

Podle hesla považují obě linie za vzájemně neslučitelné například J. B. Schneewind a Terence Irwin. Schneewind v této souvislosti píše, že Lockovy neúspěchy jsou někdy stejně významné jako jeho úspěchy. Nejde přitom o spor, který by vznikl až v moderní literatuře. Catharine Trotter Cockburn označila v roce 1702 Lockovy myšlenky o základech morálky za nadějný, ale neúplný výchozí bod.

Už za Lockova života ho k systematickému zpracování morálky vyzýval William Molyneux. V dopise z 16. září 1693 ho naléhavě žádal, aby po dokončení druhého vydání Eseje sepsal pojednání o morálce, a v prosinci téhož roku se k této prosbě vrátil dalším dopisem. Locke takové pojednání nikdy nenapsal.

Heslo přitom zdůrazňuje, že morálka měla v Lockově myšlení výsostné postavení. Podle Eseje (4.12.11) je „morálka vlastní vědou a posláním lidstva obecně“. V pasáži 4.3.18 Locke řadí morálku spolu s matematikou mezi „vědy schopné demonstrace“, tedy mezi jediné dvě oblasti, v nichž je podle něj možné dosáhnout jistoty. Souvisí to i s výzvou z úvodu Eseje (1.1.6), podle níž má člověk „poznat svou sílu“ a soustředit se na oblasti, kde jistoty dosáhnout lze, tedy na to, „co se týká našeho jednání“.

Zajímavý je rovněž původ samotné Eseje. Podle Jamese Tyrella se diskuse Locka a jeho přátel, z níž dílo vzešlo, týkala morálky a zjevené religie. Sám Locke ji ovšem označil za „velmi vzdálenou“ od předmětu, kterým se Esej nakonec zabývá. Rozpor mezi významem, jaký morálce přisuzoval, a skromným rozsahem, v jakém ji skutečně rozpracoval, tak patří k základním otázkám, jimiž se nové znění hesla zabývá.