Před 50 lety přivezla sonda Luna 24 vzorky měsíční horniny, ukázala i stopy vody

Před padesáti lety, 9. srpna 1976, odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu sovětská sonda Luna 24. Šlo o poslední z řady sovětských robotických misí určených k odběru a návratu vzorků měsíční horniny na Zemi, a zároveň o misi, která uzavřela jednu z nejvýznamnějších kapitol sovětského vesmírného programu.

Sonda dorazila k Měsíci a přistála 16. srpna 1976 v oblasti Mare Crisium, česky nazývané Moře krizí. Jde o jednu z tmavých bazaltových plání viditelných na povrchu Měsíce pouhým okem, která vznikla zaplněním starého impaktního kráteru lávou. Po přistání sonda pomocí vrtného zařízení odebrala vzorek měsíční reliktní horniny a zeminy z hloubky přibližně dvou metrů pod povrchem.

Návratový modul sondy Luna 24 se s nákladem vzorků vydal zpět k Zemi a přistál 22. srpna 1976. Celkem se podařilo přivézt 170,1 gramů měsíčního materiálu, což byl na tehdejší dobu cenný vědecký úlovek. Analýzy vzorků později ukázaly, že obsahují stopové množství vody, přibližně 0,1 procenta hmotnosti, což byl pro vědce významný poznatek přispívající k pochopení historie a složení Měsíce.

Luna 24 nebyla první sovětskou misí, která se dotkla měsíčního povrchu. Sovětský program navazoval na dřívější úspěchy – sonda Luna 2 byla první umělým tělesem, které v roce 1959 dopadlo na Měsíc, zatímco Luna 9 v únoru 1966 provedla první měkké přistání v historii kosmonautiky. Luna 24 tak byla třetí misí svého druhu zaměřenou na odběr vzorků a jejich návrat na Zemi, přičemž navázala na předchozí úspěšné mise Luna 16 a Luna 20.

Po misi Luna 24 se Sovětský svaz k dalšímu odběru měsíčních vzorků už nevrátil. Mise se tak stala poslední sovětskou misí pro návrat vzorků z Měsíce a na dlouhá desetiletí uzavřela sovětský, respektive ruský program automatického výzkumu Měsíce spojeného s fyzickým odběrem materiálu.

Rusko se k podobné misi pokusilo vrátit až po téměř půl století, když v srpnu 2023 vypustilo sondu Luna 25, jež měla navázat na odkaz sovětského programu a prozkoumat oblast jižního pólu Měsíce. Mise ale skončila neúspěchem – sonda se po chybném manévru na oběžné dráze zřítila na měsíční povrch a k plánovanému přistání ani odběru vzorků nedošlo. Neúspěch Luny 25 tak jen zdůraznil, jak náročný a technicky komplikovaný byl program, jehož součástí byla i Luna 24.

Vzorky přivezené misí Luna 24 v roce 1976 zůstávají dodnes cenným zdrojem informací pro planetární vědu. Menší část materiálu byla v rámci mezinárodní vědecké spolupráce poskytnuta i zahraničním laboratořím, včetně amerických institucí, což umožnilo srovnání s vzorky přivezenými americkými misemi Apollo. Právě kombinace dat z amerického a sovětského programu pomohla vytvořit ucelenější obraz o geologické historii Měsíce, procesech, které formovaly jeho povrch, a také o možném výskytu vody v měsíčním regolitu, což je téma, které si zachovává aktuálnost i v souvislosti s dnešními plány na budoucí lidské a robotické mise k Měsíci.

Padesát let od startu Luny 24 tak připomíná dobu, kdy soutěž dvou velmocí o prvenství v kosmickém výzkumu přinášela konkrétní vědecké výsledky v podobě fyzických vzorků mimozemského materiálu. Zatímco americký program Apollo přivezl na Zemi vzorky odebrané astronauty přímo lidskou posádkou, sovětský program spoléhal výhradně na automatické sondy, což z hlediska tehdejší techniky představovalo mimořádně náročný inženýrský úkol. Úspěch Luny 24 dokládá, že i bez lidské posádky bylo možné realizovat komplexní operace zahrnující přistání, vrtání, odběr vzorku a jeho následný transport zpět na Zemi.