Nová studie: Homo floresiensis chodil pomalu a neefektivně, ukazuje analýza pánve

Nová studie zveřejněná 25. srpna 2026 v odborném časopise American Journal of Biological Anthropology přináší podrobnější pohled na způsob chůze druhu Homo floresiensis, malého vyhynulého předchůdce člověka, jehož pozůstatky byly objeveny v roce 2003 na indonéském ostrově Flores. Tento druh, jehož jedinci dosahovali výšky kolem jednoho metru, obýval oblast přibližně mezi 100 000 a 60 000 lety a od svého objevu vzbuzuje mezi vědci značný zájem kvůli neobvyklé kombinaci primitivních a moderních tělesných znaků.

Autorkou nové analýzy je Kristi Lewton, biologická antropoložka z University of Southern California, která se zaměřila na stavbu pánevních kostí nejznámější kostry tohoto druhu, označované jako LB 1. Podle jejích zjištění je pánev H. floresiensis svým tvarem podobná lidské, ale zároveň nese znaky, které naznačují méně efektivní a primitivnější způsob pohybu ve srovnání s moderním člověkem.

Hlavním zjištěním studie je, že se Homo floresiensis pravděpodobně pohyboval pomalu a nebyl uzpůsoben k překonávání dlouhých vzdáleností. Tento závěr vychází z podrobného porovnání kosterních struktur, které umožňují odhadnout mechaniku chůze u vyhynulých druhů rodu Homo.

Lewton při analýze srovnávala pánev LB 1 s pozůstatky dalších pleistocénních lidských druhů, včetně Homo erectus. Výsledky ukázaly, že si jsou tyto pánve z hlediska statistických parametrů překvapivě podobné, což naznačuje, že určité primitivnější rysy chůze mohly být mezi ranými zástupci rodu Homo rozšířenější, než se dosud předpokládalo.

Klíčovým prvkem, který výzkumnice zkoumala, je takzvaný iliac flare – úhel vychýlení kyčelních kostí. Tento anatomický znak úzce souvisí s efektivitou chůze. U moderního člověka je nastavení kyčelních kostí uzpůsobeno k energeticky úspornému a stabilnímu vzpřímenému pohybu na dvou nohou. U H. floresiensis byl podle nové studie tento úhel odlišný, což poukazuje na méně efektivní styl chůze, jenž se více podobal starším formám bipedálního pohybu.

Tato zjištění zapadají do dlouhodobé debaty o tom, jak přesně se Homo floresiensis pohyboval a jak si tento nezvykle malý druh poradil s prostředím ostrova Flores. Vzhledem k jeho výšce a specifickým tělesným proporcím se vědci již od objevu koster v roce 2003 snaží pochopit, zda šlo o výsledek izolovaného vývoje na ostrově, nebo zda předci tohoto druhu přinesli podobné znaky již z pevniny.

Nová analýza pánevních kostí naznačuje, že přinejmenším z hlediska chůze si H. floresiensis zachoval řadu archaičtějších rysů, které jej odlišovaly od anatomicky modernějších lidí. Pomalejší a méně efektivní pohyb mohl mít vliv na způsob, jakým tento druh získával potravu, unikal predátorům nebo se pohyboval po členitém terénu ostrova.

Studie zároveň přispívá k širšímu porozumění evoluci lidské chůze obecně. Porovnání pánve H. floresiensis s Homo erectus a dalšími pleistocénními druhy ukazuje, že vývoj efektivní bipedální lokomoce nebyl lineárním procesem, ale zahrnoval více variant, které přetrvávaly souběžně u různých větví lidského rodu.

Podle Lewton mohou tato zjištění pomoci lépe pochopit, jak se jednotlivé linie rodu Homo lišily nejen velikostí těla a mozku, ale i praktickými schopnostmi pohybu, které měly přímý dopad na jejich způsob života. Výzkum založený na kosterních pozůstatcích tak i více než dvacet let po objevu H. floresiensis nadále přináší nové poznatky o tomto neobvyklém a dosud ne zcela objasněném druhu člověka.