Mexiko šest let po závazku 30x30: jak se daří chránit biodiverzitu

Mexiko se v roce 2020 přidalo k mezinárodní iniciativě známé jako 30x30, v jejímž rámci se zavázalo chránit do roku 2030 nejméně 30 procent svého území. K závazku se tehdy připojilo přibližně 150 zemí z celého světa, které se shodly na potřebě výrazně rozšířit síť chráněných přírodních oblastí jako reakci na postupující ztrátu biodiverzity a degradaci ekosystémů. Cílem globální iniciativy je zastavit úbytek druhů a zachovat klíčové přírodní stanoviště dřív, než dojde k jejich nevratnému poškození.

Mexiko patří mezi země s vysokou biologickou rozmanitostí, na jeho území se vyskytují ekosystémy od pouští přes tropické deštné lesy až po horské oblasti a mořské prostředí u obou pobřeží. Právě tato rozmanitost byla jedním z důvodů, proč se země k závazku přihlásila – ochrana rozsáhlejšího území by měla pomoci zachovat druhy, které jsou na specifická stanoviště vázané a jinde na světě se nevyskytují.

Od přijetí závazku v roce 2020 se v Mexiku i v dalších zúčastněných zemích rozvinula diskuze o tom, jak cíl 30 procent skutečně naplnit a jakým způsobem ochranu efektivně realizovat. Odborníci i ochranářské organizace upozorňují, že samotné vyhlášení chráněných oblastí na papíře nemusí stačit. Klíčovou otázkou zůstává, zda budou nová chráněná území skutečně funkční – tedy zda budou mít dostatečné financování, personální kapacity a mechanismy vymáhání pravidel, které zabrání nelegální těžbě dřeva, pytláctví nebo neregulované zástavbě.

Diskutovaným tématem je také to, jaké typy území by se do počítaných 30 procent měly zahrnout. V mnoha zemích se totiž objevuje tendence započítávat i oblasti s nižším stupněm ochrany nebo lokality, kde probíhá pouze omezené regulování lidské činnosti, což může vést ke zkreslení skutečného přínosu pro ochranu přírody. Odborná veřejnost proto zdůrazňuje, že rozhodující není jen rozloha chráněných oblastí, ale především kvalita a účinnost jejich správy.

V mexickém kontextu se diskuze týká i zapojení místních a domorodých komunit, které v mnoha částech země obývají oblasti s vysokou ekologickou hodnotou. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že úspěšná ochrana přírody často závisí na spolupráci s obyvateli daných regionů, kteří mají o místní ekosystémy dlouhodobý zájem a znalosti. Zapojení komunit do správy chráněných území je proto považováno za jeden z možných způsobů, jak zvýšit efektivitu ochrany bez toho, aby došlo k vyloučení lidí, kteří v dané oblasti žijí.

Cíl 30x30 vznikl jako reakce na varování vědců, že bez razantního rozšíření chráněných oblastí hrozí zrychlující se úbytek druhů a rozpad klíčových ekosystémů. Iniciativa se stala jedním z hlavních referenčních bodů pro mezinárodní jednání o ochraně biodiverzity a řada zemí ji od roku 2020 postupně promítá do svých národních strategií a legislativy.

V Mexiku se debata o naplňování závazku odehrává i v souvislosti s ekonomickým rozvojem některých regionů, kde plánovaná chráněná území mohou kolidovat se zájmy zemědělství, těžby nebo turistického rozvoje. Nalezení rovnováhy mezi ochranou přírody a ekonomickými potřebami místních obyvatel je proto vnímáno jako jedna z hlavních výzev, které je třeba řešit do konce dekády.

Do roku 2030 zbývá několik let a otázka, jak přesně bude Mexiko a další zúčastněné země cíl 30 procent naplňovat, zůstává otevřená. Ochranářské organizace i vědecká komunita nadále apelují na to, aby rozšiřování chráněných oblastí bylo doprovázeno reálnými opatřeními na ochranu přírody, nikoli pouze formálním vyhlášením nových území. Zda se Mexiku podaří závazek z roku 2020 do stanoveného termínu splnit v podobě, která bude mít skutečný přínos pro biodiverzitu, ukáže až následující vývoj a hodnocení konkrétních kroků, které země v souvislosti s iniciativou 30x30 podnikne.