Novella kritizuje článek NYT o médiích, upozorňuje na cold a hot reading

Americký lékař a popularizátor vědy Steven Novella zveřejnil 21. září 2026 komentář, v němž ostře kritizuje článek novinářky Sarah Wildman, publikovaný v New York Times. Wildman v něm popsala svou osobní zkušenost s návštěvou média poté, co jí rok předtím ve čtrnácti letech zemřela dcera.

Novella ve svém textu uznává, že návštěva média může být pro truchlící lidi emocionálně užitečná – dokáže jim poskytnout útěchu a pocit spojení se zesnulým. Zdůrazňuje ale, že to neznamená nic o skutečné pravosti takových sezení. Podle něj neexistují žádné důkazy, že by média byla schopna komunikovat s mrtvými, a psychologický přínos těchto setkání lze vysvětlit jinými mechanismy, například efektem placeba nebo potřebou najít smysl v bolestivé ztrátě.

Wildman ve svém článku popsala mimo jiné epizodu, kdy médium zmínilo zvířecí plyšovou hračku, kterou si spojila se svou zesnulou dcerou. Novella tento moment označuje za typický příklad potvrzovacího zkreslení – tedy tendence lidí interpretovat nejasné nebo obecné informace tak, aby odpovídaly jejich očekáváním a přáním. Podle něj právě na tomto mechanismu stojí většina zážitků, které lidé považují za důkaz schopností médií.

Novella ve svém komentáři vysvětluje i konkrétní techniky, které média podle skeptiků běžně používají. Jde o takzvaný „cold reading“, tedy schopnost vyvodit informace z obecných výroků a reakcí klienta, a „hot reading“, kdy si médium předem opatří informace o klientovi jinou cestou, aniž by to přiznalo. Tyto metody podle Novelly vysvětlují, proč sezení s médiem často působí přesvědčivě, aniž by šlo o skutečnou nadpřirozenou schopnost.

Novella dále kritizuje Wildman za to, že podle jeho slov zaměňuje různé typy zkušeností s médii, a tím stírá rozdíl mezi seriózní kritickou analýzou a nepodloženými tvrzeními. Vytýká jí také, že ve svém textu obviňuje vědce a skeptiky z předsudků vůči médiím, místo aby se seriózně vypořádala s argumenty, které staví na absenci důkazů.

Zvláštní pozornost věnuje Novella citátu, v němž Wildman přiznává: „Také jsem opravdu nechtěla to vyvracet.“ Podle Novelly tato věta odhaluje jádro problému – ochotu přijmout útěšné vysvětlení bez ohledu na jeho pravdivost, protože alternativa je příliš bolestivá. Zároveň poukazuje na to, že lidé, kteří vyhledávají média, se za to často stydí a svou zkušenost skrývají, což podle něj ukazuje, že si i sami návštěvníci uvědomují společenskou i vědeckou pochybnost o těchto praktikách.

Novella ve svém textu vyjadřuje obavu, že články jako ten od Wildman přispívají k legitimizaci celého odvětví, které podle něj staví na klamání a využívání lidí v období hlubokého zármutku. Zdůrazňuje, že mediální prostor s velkou čtenářskou základnou, jako je New York Times, nese odpovědnost za to, jakým způsobem podobná témata prezentuje, a že sympatický osobní příběh by neměl nahrazovat kritické posouzení faktů.

Celý spor tak ilustruje širší debatu mezi zastánci alternativních forem vyrovnávání se se ztrátou a vědeckou komunitou, která trvá na tom, že emocionální úleva nemůže sloužit jako důkaz reálnosti nadpřirozených schopností. Novella uzavírá, že soucit s truchlícími lidmi by neměl bránit veřejné diskusi o etice a důkazní hodnotě praktik, které z jejich bolesti mohou profitovat.