Malé radnice čelí v roce 2026 rostoucím kyberútokům, chybí jim peníze i odborníci

Menší města a jejich radnice se v roce 2026 stále častěji stávají terčem kybernetických útoků, přitom finanční a personální možnosti těchto úřadů zůstávají výrazně omezenější než u velkých státních institucí. Zatímco ministerstva a centrální úřady si mohou dovolit budovat vlastní bezpečnostní týmy a investovat do sofistikovaných ochranných systémů, městské radnice s malým rozpočtem často nemají prostředky ani na základní zabezpečení sítí a citlivých dat občanů.

Tento nepoměr se stal tématem diskuzí mezi odborníky na kybernetickou bezpečnost, kteří upozorňují, že právě menší vládní agentury a obecní úřady představují slabý článek v celkové ochraně veřejné správy. Útočníci si dobře uvědomují, že proniknout do systému malé radnice bývá snazší než napadnout zabezpečenou síť ministerstva, přitom získaná data - evidence obyvatel, daňové záznamy nebo osobní údaje - mají podobnou hodnotu jako informace z větších institucí.

Hlavní výzvou zůstává, jak oslovit a zapojit odborníky na kybernetickou bezpečnost, kteří by byli ochotni pomáhat menším úřadům bez nároku na komerční sazby, jež si tyto instituce nemohou dovolit. Řada specialistů dnes pracuje pro soukromé firmy nebo velké korporace, kde jsou finanční podmínky nesrovnatelně lepší. Zapojit je do podpory veřejné správy s omezeným rozpočtem tak vyžaduje jiný přístup - ať už jde o dobrovolnickou spolupráci, státem dotované programy nebo formu částečného úvazku, který by odborníkům umožnil věnovat část svého času právě těmto projektům.

Podpora menších vládních agentur se tak stává otázkou, kterou musí řešit nejen samotné úřady, ale i stát jako celek. Bez systémové pomoci hrozí, že radnice zůstanou zranitelné vůči útokům, které mohou ochromit chod úřadu, ohrozit osobní data občanů nebo vést k finančním ztrátám. Případy, kdy útočníci zablokovali přístup k datům a požadovali výkupné, se v posledních letech objevily i v menších obcích, což ukazuje, že riziko není teoretické.

Odborníci se shodují, že klíčem je najít model, který propojí potřeby malých úřadů s kapacitami zkušených specialistů, aniž by to znamenalo neúnosnou finanční zátěž pro obecní rozpočty. Mezi diskutovanými možnostmi se objevuje sdílení bezpečnostních týmů mezi více menšími obcemi, vytváření regionálních center pro kybernetickou bezpečnost nebo spolupráce s univerzitami, kde by studenti oborů informační bezpečnosti mohli získávat praxi právě při pomoci veřejné správě.

Dalším směrem je zapojení bývalých zaměstnanců bezpečnostních složek nebo odborníků v důchodovém věku, kteří by mohli nabídnout své zkušenosti formou konzultací či školení pro zaměstnance radnic. Taková spolupráce by mohla výrazně snížit náklady a zároveň přinést praktické know-how, které menší úřady často postrádají.

Kontext celé situace ukazuje, že potřeba podpory pro vládní agentury s omezenými zdroji nebude v příštích letech klesat, spíše naopak. Digitalizace veřejné správy pokračuje, čím dál více agend se přesouvá do online prostředí a s tím roste i množství citlivých dat, která je třeba chránit. Menší radnice přitom často spravují registry obyvatel, matriky, stavební úřady nebo sociální dávky - tedy agendy, které obsahují vysoce citlivé osobní informace.

Bez jasné strategie, jak propojit odborníky na kybernetickou bezpečnost s potřebami menších vládních institucí, hrozí prohlubování rozdílu mezi dobře zabezpečenými centrálními úřady a zranitelnými obecními samosprávami. Řešení tohoto problému bude vyžadovat koordinaci na úrovni státu, krajů i jednotlivých obcí, stejně jako ochotu odborné veřejnosti věnovat část svých kapacit i tam, kde na to chybí komerční motivace.