Genomy ze 243 koster: Germáni římské dědictví Hispánie nenarušili

Příchod Svébů, Alanů a Vizigótů na Iberský poloostrov nepoškodil hluboké genetické dědictví římské Hispánie. K tomuto závěru dospěla nová studie, která rekonstruuje genetickou historii poloostrova mezi 1. a 8. stoletím našeho letopočtu. Na výzkumu pracovali vědci z Institutu evoluční biologie (IBE, CSIC-UPF) v Barceloně, který práci vedl, a podíleli se na něm také odborníci z Přírodovědného muzea v Barceloně, Harvardovy univerzity a Baskické univerzity (EHU).

Autoři analyzovali celkem 243 starověkých genomů z 31 archeologických lokalit. Díky takto rozsáhlému souboru bylo možné sledovat proměny obyvatelstva v období, které zahrnuje pozdní římskou nadvládu i následné usazení germánských a dalších skupin na poloostrově. Právě tato éra bývá v historiografii spojována s rozpadem Západořímské říše a s významnými politickými i společenskými změnami.

Hlavní sdělení práce vyplývá již z jejího titulku: příchod Svébů, Alanů a Vizigótů se v genetickém dědictví místního obyvatelstva neprojevil jako zásadní zlom, který by narušil jeho hluboké římské kořeny. Jinými slovy, přestože se v písemných pramenech tyto migrace a nové politické útvary objevují jako klíčové události, genetická data nenaznačují, že by původní populace Hispánie byla výrazně vytlačena či nahrazena.

Studie tak přispívá do dlouhodobé diskuse o tom, jak velký demografický dopad měly takzvané stěhování národů a vznik raně středověkých království na jednotlivé části Evropy. Zatímco historické prameny popisují především politické a vojenské dění, analýza starověké DNA umožňuje nahlédnout do skutečného původu lidí, kteří v daných lokalitách žili a byli pohřbeni. Kombinace genetických údajů s archeologickým kontextem pak dovoluje zasadit výsledky do širšího obrazu pozdní antiky.

Výzkum se opírá o genomy z lokalit rozmístěných po poloostrově, což autorům umožnilo porovnávat různé oblasti i různá období. Časové rozpětí od 1. do 8. století pokrývá jak dobu římské Hispánie, tak následné období vizigótské nadvlády, takže lze sledovat případné změny v genetickém složení populace před příchodem nových skupin i po něm.

Podobné studie starověké DNA v posledních letech výrazně mění pohled na dějiny Evropy, protože umožňují ověřovat nebo korigovat představy vycházející jen z textů a archeologických nálezů. V případě Iberského poloostrova je takový přístup obzvlášť cenný, protože jde o region s dlouhou a složitou historií osídlení, na který měly vliv Římané, germánské skupiny a později i další kultury.

Zjištění barcelonského týmu naznačuje, že kontinuita s římským obyvatelstvem byla v tomto období silnější, než by se z dramatických popisů dobových událostí mohlo zdát. Zároveň nevylučuje, že nově příchozí skupiny zanechaly stopy v kultuře, jazyce či politickém uspořádání. Genetický základ obyvatelstva však podle autorů zůstal v podstatě zachován.

Práce přináší další důkaz, že společenské a politické proměny nemusí nutně znamenat zásadní výměnu populace. Zároveň ukazuje, jak může spolupráce genetiků, archeologů a historiků z více institucí pomoci osvětlit jedno z nejvíce diskutovaných období evropských dějin. Dokládá také, že rozsáhlé soubory starověkých genomů mohou poskytnout dostatečně podrobný obraz i pro poměrně krátké časové úseky, a otevírají tak prostor pro další srovnávací výzkumy v jiných částech někdejší římské říše.