Genom Polynésanů odhaluje trasy starověkých mořeplavců napříč Pacifikem

Vědci z University of California San Diego zveřejnili studii, která odhaluje, jak se staletí polynéské navigace zapsala do genomu dnešních obyvatel tichomořských ostrovů. Výzkum ukazuje, že dávná umění orientace na otevřeném moři zanechala stopu nejen v kulturní paměti, ale i v DNA populací, jejichž předkové se po tisíce mil plavili napříč Pacifikem.

Polynéští mořeplavci dokázali bez moderních navigačních přístrojů překonávat obrovské vzdálenosti otevřeného oceánu. Při orientaci se spoléhali na pozorování hvězd, směr mořských proudů, chování ptáků, tvar oblaků i barvu a vzorce vln na hladině moře. Tyto znalosti se předávaly z generace na generaci a umožnily osídlení stovek ostrovů roztroušených na obrovské ploše Tichého oceánu, od Havaje přes Tahiti až po Velikonoční ostrov a Nový Zéland.

Nová studie naznačuje, že historie těchto plaveb je dodnes čitelná v genomu současných polynéských populací. Vzorce genetické příbuznosti mezi obyvateli jednotlivých ostrovů odpovídají trasám, kterými se podle archeologických a historických záznamů mořeplavci pohybovali při osidlování nových území. Genom tak funguje jako jakýsi záznam migrační cesty, který doplňuje dosavadní poznatky založené na jazykovědě, archeologii a ústní tradici.

Vědci z kalifornské univerzity analyzovali genetická data z více ostrovních komunit a hledali vzory, které by odpovídaly známým historickým a kulturním souvislostem osídlení Pacifiku. Výsledky potvrzují, že migrace neprobíhala náhodně, ale sledovala promyšlené trasy, které souvisely s navigačními schopnostmi tehdejších mořeplavců.

Osídlení ostrovů v Tichém oceánu patří mezi nejpozoruhodnější migrační počiny v lidských dějinách. Polynésané se vydávali na cesty na vorech a kánoích vybavených plachtami, přičemž se museli spoléhat výhradně na vlastní pozorovací schopnosti a znalosti předávané ústně. Absence písemných map či moderních přístrojů jejich úspěch činí o to pozoruhodnějším – dokázali najít a kolonizovat i velmi vzdálené a malé ostrovy uprostřed obrovské vodní plochy.

Studie z University of California San Diego tak přináší nový pohled na propojení biologie a kultury. Ukazuje, že lidské chování, konkrétně rozhodnutí, kam se vydat a jakou trasou plout, může zanechat měřitelnou stopu v genetické struktuře populace na mnoho generací dopředu. Pro vědce to otevírá možnost využít genomická data jako doplňkový zdroj informací při rekonstrukci historických migračních vzorců, a to nejen v Oceánii, ale potenciálně i v jiných regionech světa, kde probíhaly rozsáhlé lidské migrace.

Výzkumníci zdůrazňují, že zjištění zároveň potvrzují hodnotu tradičních znalostí polynéských navigátorů, kteří byli po staletí schopni bez technologických pomůcek úspěšně plout napříč oceánem. Jejich schopnost číst přírodní jevy – pohyb hvězd po obloze, směr a charakter mořských proudů, přítomnost určitých druhů ptáků signalizujících blízkost pevniny či specifické vzorce oblačnosti – představovala sofistikovaný navigační systém, který dnes vzbuzuje obdiv i mezi moderními vědci a námořníky.

Výsledky studie také přispívají k širší diskusi o způsobu, jakým se minulé lidské chování odráží v současné biologii populací. Genom podle autorů výzkumu nese informace, které lze interpretovat podobně jako historické prameny, pouze v jiné formě. Kombinace genetických dat s poznatky z archeologie, lingvistiky a tradiční ústní historie tak umožňuje sestavit ucelenější obraz o tom, jak a kudy se Polynésané během staletí šířili po Tichém oceánu a jak se jim podařilo osídlit i ta nejodlehlejší místa planety.