Genetická analýza inckých pozůstatků potvrdila přítomnost viru neštovic po příchodu Evropanů

Analýza pozůstatků nalezených na incké archeologické lokalitě přinesla nový důkaz o tom, jak evropské nemoci zasáhly obyvatelstvo Jižní Ameriky po příchodu kolonizátorů. Podle informací zveřejněných v magazínu Archeology Magazine vědci potvrdili přítomnost viru variola, který způsobuje neštovice, v ostatcích pocházejících z inckého kontextu. Nález podporuje dlouhodobě přijímanou tezi, že neštovice se do Ameriky dostaly z Evropy a staly se jedním z hlavních faktorů, které přispěly k dramatickému úbytku původního obyvatelstva kontinentu.

Virus variola je původcem onemocnění známého jako pravé neštovice, které patřilo mezi nejnebezpečnější infekční choroby lidstva až do jeho celosvětového vymýcení ve druhé polovině 20. století. V období kolonizace Ameriky ale neštovice představovaly smrtelnou hrozbu, se kterou se domorodé obyvatelstvo nikdy předtím nesetkalo, a proti níž tak nemělo vybudovanou imunitu. Analýza genetického materiálu z inckých pozůstatků nyní přímo dokládá, že se virus mezi obyvatelstvem skutečně šířil a zanechal stopy v lidských ostatcích, které archeologové zkoumají dodnes.

Výzkum spadá do širší oblasti paleopatologie a archeogenetiky, oborů, které se zabývají studiem nemocí a jejich původců na základě starých biologických vzorků. Vědci díky moderním metodám sekvenování DNA dokážou z fragmentů kostí, zubů či měkkých tkání identifikovat genetický materiál patogenů, které postihly člověka před stovkami let. Tento přístup umožňuje rekonstruovat šíření infekčních onemocnění v historii a doplnit tak poznatky, které byly dosud opřeny především o písemné prameny koloniálních kronikářů.

Podle dostupných informací pozůstatky pocházely z lokality spojené s incskou civilizací, jednou z nejvýznamnějších předkolumbovských kultur Jižní Ameriky, jejíž říše se rozkládala na území dnešního Peru a přilehlých andských oblastí. Přesné datování nálezu ani konkrétní místo výzkumu nebyly v článku specifikovány, stejně jako časový rámec, kdy k analýze došlo. Přesto samotný fakt, že se podařilo v inckých ostatcích prokázat přítomnost evropského viru, představuje důležitý příspěvek k pochopení toho, jakým způsobem probíhal kontakt mezi starým a novým světem.

Historici a epidemiologové dlouhodobě poukazují na to, že evropské infekční choroby, mezi něž patřily kromě neštovic i spalničky nebo chřipka, měly na domorodé obyvatelstvo Ameriky mnohem ničivější dopad než přímé vojenské konflikty s dobyvateli. Odhady demografických ztrát způsobených epidemiemi po příchodu Evropanů se v odborné literatuře různí, obecně se ale předpokládá, že během několika desetiletí po prvním kontaktu zemřela na infekční nemoci značná část původního obyvatelstva kontinentu. Nově zkoumané pozůstatky z inckého prostředí tak zapadají do širšího obrazu, který archeologové a genetici postupně skládají z jednotlivých nálezů po celé Jižní a Střední Americe.

Archeologický výzkum tohoto typu má význam nejen pro historiky medicíny, ale i pro pochopení evoluce samotného viru variola. Studium starých genomů patogenu umožňuje sledovat, jak se virus v průběhu staletí měnil a jak se lišily jeho jednotlivé kmeny v různých částech světa. Porovnání genetického materiálu z amerických nálezů s evropskými vzorky může přinést další informace o cestách, kterými se nemoc šířila během koloniálního období.

Zveřejnění výsledků v Archeology Magazine přispívá k pokračující diskusi o dopadech kolonizace na domorodé obyvatelstvo Ameriky a ukazuje, že moderní vědecké metody dokážou i po staletích odhalit stopy událostí, které zásadně ovlivnily demografický a kulturní vývoj celého kontinentu. Další podrobnosti o konkrétní lokalitě, datování nálezu i metodologii analýzy nebyly v dostupných informacích uvedeny, výzkum však potvrzuje, že incká populace přišla do přímého kontaktu s evropskými patogeny, které se do té doby na americkém kontinentu nevyskytovaly.