Návrat vědců do Číny zrychluje, nejvíce v oboru chemie táhnou USA

Návrat vědců zpět do Číny se v posledních dvou desetiletích výrazně zrychlil, přičemž nejvýrazněji tento trend zasáhl obor chemie. Podle nové studie, kterou vypracovali ekonomové Bernard Yeung z Národní univerzity v Singapuru a Heiwei Tang z Univerzity v Hongkongu, počet vědců vracejících se do Číny vzrostl z pouhých 31 v roce 2004 na více než 1400 v roce 2022. Celkem se mezi lety 2004 a 2022 do Číny vrátilo přibližně 10 000 vědců, z nichž více než 5500 přišlo ze Spojených států. Podíl návratů právě z USA se přitom zvýšil ze 40 procent v roce 2004 na více než polovinu v roce 2022.

Studie ukazuje, že pravděpodobnost návratu roste s počtem citací daného vědce – čím vlivnější výzkumník, tím vyšší šance, že se rozhodne pokračovat v kariéře v Číně. Zatímco v oblasti fyziky a life sciences počet návratů v posledních letech klesá, chemie zaznamenala opačný trend. Podíl chemiků mezi navrátilci vzrostl mezi lety 2003 a 2022 o téměř pět procentních bodů, což autoři studie připisují cíleným investicím čínské vlády právě do tohoto oboru.

Symbolem tohoto vývoje se stal Omar Yaghi, chemik, který se rozhodl vrátit do Číny a je zároveň spojován s letošní Nobelovou cenou za chemii. Jeho případ podle autorů studie ilustruje, jak se do Číny navracejí i vědci s mezinárodně uznávanou reputací, nikoli jen mladí výzkumníci na začátku kariéry.

Podobnou cestou se vydal i strukturální biolog Yigong Shi, který se po letech působení v zahraničí vrátil domů a spoluzaložil Západní jezero univerzitu (Westlake University), instituci, jež se stala jedním ze symbolů snahy Číny vybudovat výzkumná centra světové úrovně. Právě zakládání podobných univerzit a investice do infrastruktury patří mezi klíčové faktory, které podle autorů studie přispívají k rostoucí přitažlivosti čínského akademického prostředí.

„Jak se čínské univerzity stávají silnějšími, momentum se jen zvýší,“ uvedl k trendu Jeremy Berg. Jeho slova odrážejí očekávání, že návrat vědců do Číny nebude jen dočasným jevem, ale bude se dál posilovat souběžně s tím, jak čínské instituce získávají větší finanční prostředky, lepší vybavení a mezinárodní renomé.

Autoři studie zdůrazňují, že rozhodnutí vědců vracet se do Číny nelze vnímat izolovaně od globálního kontextu vědecké mobility. Vědecké kapacity a kvalita výzkumu podle nich úzce souvisejí s tím, kde se výzkumníci rozhodnou působit, a schopnost zemí přilákat a udržet talentované lidi přímo ovlivňuje jejich vědeckou konkurenceschopnost. Čína v tomto ohledu za poslední dvě desetiletí systematicky budovala podmínky, které měly motivovat odborníky k návratu – od finančních pobídek přes nová výzkumná centra až po podporu konkrétních oborů, jako je právě chemie.

Zpráva zároveň připomíná širší poselství, které z podobných analýz vyplývá: věda by neměla znát hranice a volný pohyb vědců mezi zeměmi je zásadní pro její další rozvoj. Migrace talentovaných výzkumníků totiž není hrou s nulovým součtem – naopak, výměna zkušeností a znalostí mezi jednotlivými zeměmi může posilovat vědecký pokrok jako celek.

Rostoucí podíl navrátilců mezi čínskými vědci tak podle autorů studie odráží nejen změny v čínské vědecké politice, ale i širší proměny v globální vědecké komunitě, kde se rovnováha sil postupně přesouvá směrem k asijským výzkumným centrům. Zatímco dříve platilo, že nejtalentovanější vědci směřovali především do Spojených států a Evropy, dnes se stále častěji rozhodují svou kariéru budovat doma, v prostředí, které jim nabízí srovnatelné, a v některých oborech i lepší podmínky pro výzkum.